Obranné pojetí, vývoj a jeho aplikace u jednoho družstva

Ivan Šafránek - Žďár nad Sázavou

Úvod

Snad nejvíce dotazů se týkalo námi používaného systému obrany, jaký byl základní přístup, jak jsem ho hráčky učil apod. Jedná se o velmi rozsáhlou oblast, která zahrnuje mnoho dalších činností, avšak pokusím se osvětlit základní prvky celého přístupu a zároveň se pokusím analyzovat a komentovat veškeré důležité aspekty vývoje obrany a obranného pojetí u jednoho družstva od jeho vzniku až do jeho zániku, od jeho účasti v prvních soutěžích až po jeho účast v 1. lize žen. Z celého komplexu činností se jedná především o vývoj pojetí obrany, motivace jednotlivých hráček, celého družstva, diagnostiku předpokladů zvoleného obranného systému a vlastní učení potřebných pohybových dovedností s uvedením nejdůležitějších cvičení k teoretickému východisku obranného pojetí.

Pro informaci znovu uvádím, že se jednalo o družstvo TJ ŽĎAS Žďár nad Sázavou, které jsem vedl od jeho vzniku až po jeho zánik. Za deset let jeho existence družstvo získalo šest medailí z mládežnických republikových mistrovství České republiky a absolvovalo jednu sezónu v 1. lize žen v roce 1998-1999, kde skončilo na osmém místě. Nutno podotknout, že se jednalo čistě o vlastní odchovankyně, které 1. ligu absolvovaly v dorosteneckém věku, a které všechny prošly všemi fázemi přípravy tzn. všemi fázemi vývoje tohoto obranného pojetí. Dále bych chtěl zdůraznit, že jde pouze o jednu část přípravy družstva, tedy o vývoj jenom obranných činností. Obdobné pojetí a učení se týkalo všech oblastí, potřebných pro harmonický vývoj jedince a družstva. Za více než dvacet let trenérské praxe jsem dospěl k názoru, že je třeba se v přípravě hráček a družstva věnovat více obranným činnostem, už z toho důvodu, že vlastní motivace k obranným činnostem jednotlivce je podstatně nižší než k útočným činnostem jednotlivce a děti si tedy vytvářejí návyky na obranou práci již od malička. Nechci tím říci, že je nutné od počátku se věnovat drilům obranných činností, ale od prvopočátku specializované přípravy si všímat nikoli toho, kdo dříve umí dát koš, ale toho, kdo je ochoten pracovat na tom, aby koš nedostal. Dále bych chtěl zdůraznit, že se nejedná o návod na nejlepší družstvo nebo nejlepší obranný systém. Je to moje osobní zkušenost, názor a domnívám se, že jeho zpracování může přiblížit jeden možný způsob přípravy družstva, také proto, že jsem, jak se domnívám, byl jeden z mála trenérů, který měl možnost ovlivňovat vývoj herních činností jedinců a družstva od nejmladší kategorie až po dospělé. V přípravě družstva je důležité být trpělivý a nenechat se svádět účelovými opatřeními pro dosažení vítězství v utkáních, např. žákovských kategorií, ke kterým bezesporu patří tzv. zónová obrana, která sice není zónovou obranou, ale v této kategorii je úspěšná, protože děti nemají tak velkou sílu na střelbu z dálky. S vyspělostí hráček lze pak takto učené pojetí obrany snadno překonat.

Samotný vývoj ať již obranného nebo útočného systému je záležitostí dlouhodobou, je však nutné mít jasnou představu, co by družstvo mělo umět a jak toho dosáhnout. Je třeba všímat si toho, jak by se měla obrana přizpůsobovat umění útočníků a také toho, kde vznikají slabá místa útoku ať v té či jiné kategorii. Setkal jsem se z názorem, že systém, který je založen na nedokonalosti útočníků není dobrý. Dle mého názoru však každý obranný či útočný systém využívá určité nedokonalosti jednotlivce nebo družstva. A právě tento neustále se vyvíjející a soupeřící mechanizmus je základem každého systému, ať již obranného nebo útočného. Je jen důležité umět rozpoznat slabá místa a umět na ně reagovat. To však vyžaduje učit hráčky i těm zdánlivě nepodstatným činnostem, aby bylo možno je použít, když to situace bude vyžadovat.

Dále bych rád zdůraznil, že je mnoho způsobů a přístupů k obraně a obranným systémům. Hráčky by se měly umět adaptovat na požadavky těchto obran i z důvodů změn obranných systémů vyžadované jinými trenéry (kupř. reprezentace, jiných klubů v pozdější době apod.). To znamená začínat důkladně a pečlivě u těch největších základů obranných činností a průběhu přípravy na ně nezapomínat. Z těch zdánlivých maličkostí se rodí dokonalost. Každý systém je tak dokonalý, jak dokonalé je zvládnutí individuálních činností jednotlivce. Nestačí to jenom zdůrazňovat, ale musí se to i učit.

V této práci bych chtěl ukázat, z jaké teorie a z jakých pramenů jsem při učení družstva obranného systému vycházel, které části jsem musel upravit a z jakých důvodů, kdy a v jakých činnostech jsme byli úspěšní nebo naopak neúspěšní a jaký vliv na toto učení měla postupná vyspělost hráček (technická nebo fyzická). Dále je to úvaha proč jsem používal právě tento systém a jaký byl cíl a jak se nám ho podařilo splnit.

Teoretická východiska a výchozí model obrany

Jako základní model vytvářeného systému byl článek „ Presink družstva Univesity of Arizona“ ( Lute Olson, r. 1985 ). Lute Olson je špičkový trenér universitního týmu USA, který byl 5x za sebou ve finále NCAA a v roce 1980 se stal trenérem roku.

Praktický komentář

Vývoj obranného pojetí posuzuji v této práci jen pokud se týká obrany a obranných činností, avšak postupně s vývojem hráček se celý basketbal stává komplexnější činností, kdy se dobrá agresivní obrana dá nacvičovat jen s dobrým agresivním útokem a obě činnosti se navzájem podmiňují a úzce spolu souvisí. Jestliže obránce se nesmí bát kontaktu např. při prorážení, nesmí se ho bát ani útočník, aby toto vůbec bylo možno natrénovat. Vzhledem k tomu, že oblast vývoje je velmi široká, nebudou zde podrobně popisovány všechny pedagogické metody, psychologický přístup v jednotlivých kategoriích. Tyto otázky zde budou vysvětleny jen okrajově, aby byl zřejmý základní přístup k učení. Lze jen konstatovat, že celé učení není jen záležitost herních dovedností, ale týká se celého komplexu různých oborů, které se navzájem podmiňují a spoluvytvářejí hráčskou osobnost. Z pedagogických metod je v tomto případě zřejmá jako základní metoda učení od celku k částem a od částí k celku.

Pro základní pojetí nejen obranné hry bylo nejdůležitější motivovat hračky tak, aby se ztotožnily s tímto pojetím, požadavky a předpoklady a zároveň bylo nutno koncipovat trénink a vlastně výuku od nejmenšího věku tak, aby se v něm objevovaly prvky, které byly nutným předpokladem pro toto pojetí obrany, tj. rychlost obecně s důrazem na rychlost nohou a rychlost reakce, dravost, agresivita apod. Vůbec to však neznamená, že je potřeba nacvičovat tuto obranu od nejútlejšího věku. Důležité je důkladně diagnostikovat potřeby a předpoklady této obrany a nenásilnou formou her a různých soutěží postupně směřovat vývoj dětí tak, aby byly postupně připraveny pro specializovanou výuku, a aby je neomezovaly některé nedostatky pramenící z nedostatečné všeobecné pohybové přípravy, poznávací složky apod.

Záměrně pominu výběr hráček a talentů do družstva, protože jsem vždy byl nucen pracovat s těmi, kdo měli zájem a přišli, takže vlastní výběr družstva byl vlastně přirozenou selekcí se vzrůstajícími nároky. Pochopitelně by určitě nešlo záměr realizovat, kdyby nebyl dostatek vhodných hráček, ale hodně práce se dá udělat ve vlastní tělesné přípravě na basketbal v nejmenším věku. Mám na mysli atletickou průpravu, všeobecnou pohybovou přípravu, koordinaci pohybů ap. Jedna z nejdůležitějších stránek ovšem byla motivace dětí a to postupně v tom směru, aby převzaly trenérovy názory na obranu a ztotožnily se s mým uvažovaným pojetím basketbalu.

Uplatnění teoretického východiska

Na úplném začátku musí být jasná představa, jak má družstvo vypadat a co by mělo být základem jeho budoucího herního projevu. Moje představa spočívala ve vytvoření družstva, které by v budoucnu mělo hrát dynamický, nátlakový a fyzicky náročný basketbal s mužskými prvky. Celý záměr spočíval ve vytvoření družstva, které bude mít za základ kvalitní obranu. Protože motivace k obranným činnostem je podstatně horší než k útočným bylo nutno již od počátku „hýčkat“ si dobré obránce a to znamenalo věnovat více pozornosti a více pochval obranným činnostem.

Popsaný princip obrany nejlépe vyhovoval mé představě. Z tohoto materiálu jsem odvodil veškeré potřeby a základní dovednosti nutné pro naši obranu. Obrana se neustále vyvíjela, byly zařazovány nebo naopak vyřazovány cvičení dle úspěšnosti ve hře, v nácviku apod. V dalších kapitolách bude uvedeno, jak bylo manipulováno s popsanými cvičeními, s jakou frekvencí a úspěšností a kde byly prováděny úpravy. Tento model obrany měl být cílový stav naší základní obrany. Avšak pro výuku bylo třeba naučit se mnoho jiných dovedností a hlavně vytvořit předpoklad z hlediska pedagogického a psychologického. Toto se pokusím zkráceně vysvětlit v následujících poznámkách.

Jako zásadní část všeobecné přípravy, bylo nutné diagnostikovat, co je třeba pro tuto představu udělat. Vytvořit plán přípravy tělesné i pedagogické. Bylo nutné systematicky pracovat na odstranění typicky dívčích projevů tzn. sebesledování, dbát na svůj vzhled v utkání a hodnotit cvičení z pohledu, co je estetické a co není. V první řadě se musí dívky přesvědčit, že jen bojující hráčky, které se nebojí skočit po míči a padnout na kolena, se líbí jak těm, kteří basketbal dělají, tak i těm, kteří se na něj dívají. Už od počátku je třeba začínat se systematickou výchovou děvčat v tom smyslu, že se nesmí ohlížet na to, zda nějaký pohyb vypadá neesteticky nebo, že se jim někdo za provedení pohybu směje. Je třeba vysvětlovat, jak pohyb má vypadat a neustále opravovat a přitom chválit snahu a obětavost. Děti nesmí vnímat projevy diváků, ale naopak musí vědět proč určitou činnost dělají, jaké by mělo být ideální provedení a jaký má být koncový stav snažení, co by měly dosáhnout. Později, v průběhu prvních utkání, se projevoval i vliv rodičů děvčat, snaha instruovat je, jak mají bránit jako např. „netlač se na hráčku, ale odstup, ať si neuděláš faul“. Znamenalo to neustálé zdůrazňování opaku a také toho, že rodiče neví, jaký máme cíl, co se chceme naučit. I přesto, že jsem byl v úzkém kontaktu s rodiči a diskutoval jsem s nimi na toto téma, nepodařilo se tuto negativní věc zcela odstranit tzn., že ovlivňování herního projevu se dalo odstranit jen silnou motivací hráček a jejich vědomím, že to co se učí, je skutečně jediná správná věc.

Je třeba veškerou přípravu rozdělit do několika částí. Jak má pohyb zvládat hráčka, co a jak musí umět, znát zásady obrany i základní pravidla hry. Vědět, jak má hráčka bránit útočníka s míčem na místě po ukončeném driblinku, před driblinkem, jak bránit útočníka s míčem v pohybu, znát obranu hráček bez míče na silné i na slabé straně, obranu při přesilových situacích. Potom je třeba znát místa a okamžiky spolupráce obránců.

Samotný systém obranný nebo útočný není samospasitelný. O žádném se nedá říci, že je nejlepší. Jediným předpokladem k úspěšné aplikaci obranného nebo útočného pojetí je aktivní a pozitivní přístup všech, kteří se na realizaci podílejí tj. hráček i trenéra. Pro trenéra to znamená, že musí o účelnosti přesvědčit všechny hráčky, přesvědčit je, že vše co dělají, dělají za účelem kvalitní hry. Pak tedy získáme první předpoklad k úspěšné hře. Netýká se to jen samotné hry a jejího nácviku. Souvisí s tím veškerá kondiční příprava, psychologická příprava a volba pedagogických metod. Nesmí to být vše jen dril, ale také zábava. Když se nám podaří přesvědčit hráčky o nutnosti dobrého a kvalitního přístupu v tréninku jako je např. základní předpoklad maximální účasti na tréninkových jednotkách a vlastně začlenění basketbalu do vlastního života jako samozřejmou součást, můžeme začít realizovat představu obranného či útočného pojetí.

Mé družstvo procházelo postupně všemi známými vývojovými stupni a lze konstatovat, že to bylo velmi uvědomělé družstvo, které samo vytěsňovalo hráčky, které se nechtěly basketbalu věnovat tak, jak bylo potřeba. Tato samoregulace kolektivu byla později podpořena vlastním vnímáním úspěšnosti kolektivu. V průběhu deseti let jsem vedl veškerou statistiku o vývoji družstva a dnes lze říci, že skutečně ty hráčky, které minimálně chyběly na všech trénincích, dosáhly velkých úspěchů a také velkého zadostiučinění. Některé hráčky za deset let vynechaly jen několik tréninků, což je při frekvenci onemocnění a jiných povinností opravdu mimořádná věc. Ostatně o onemocnění jsme diskutovali i v tom smyslu, že je to částečně i následek nedisciplinovanosti sportovce. A skutečně bylo znát, že některé hráčky, které měly touhu být nejlepší, o sebe pečovaly tak, aby předcházely onemocněním. Průměrná docházka družstva se neustále zvyšovala se snižováním členů družstva, až družstvo vykrystalizovalo do podoby, ve které dosáhlo významných úspěchů. Hráčky, které absolvovaly všechny kategorie, měly docházku nad 95 %, některé dokonce dlouho 100 %. Zde také vidím jeden ze základních a rozhodujících kamenů úspěchu družstva.

Pojetí obrany

Základní předpoklad dobře bránícího družstva je :

    • "Obrana, bez ohledu na technickou zdatnost, bude jen tak dobrá, jaké bude úsilí jednotlivých hráčů."

    • "Obrana je 90% potu a 10% umění."

    • "Jen ten, kdo věnuje obraně vše může být vynikající obránce."

    • "Z hráče dělá výborného obránce vůle, obětavost, soustředění, rychlé nohy a skvělá fyzická kondice."

Aby hráč vynikl v obraně musí se naučit nejdříve správné technice a později taktice obranné hry. Větší zkušenost umožňuje hráči lépe rozvinou a uplatnit techniku a taktiku obrany.

Praktický komentář

Bylo plně převzato z článku a námi upraveno pro naše potřeby. Vypracovali jsme dále naše desatero pro obranu (podobné desatero bylo vypracováno i pro útok, avšak později), které mělo sloužit jako motivace hráček pro jejich obrannou činnost. V trénincích byly hráčky v praktických cvičeních upozorňovány na tyto zásady.

"Obrana je (80%) potu a (20%) umění."

V oblasti motivace hráček byly postupně dle úrovně činností zařazovány další a další hesla. Osobně pokládám motivační stránku herního výkonu za naprosto neoddělitelnou část, která má velmi významný vliv na další vývoj hráček. Po stránce vnitřní motivace jsme měli kupř. motta : „Když už něco dělám, musím to dělat tak, aby mě jednou nemrzelo, že jsem tomu věnoval tolik času a mohl jsem v tom čase dělat více.“ „Musím se snažit být nejlepší, nikoliv průměrný. A ve všem.“ „Je třeba si klást zdánlivě nesplnitelné cíle, abychom, až je splníme, viděli, že nejsou nesplnitelné.“ Postupem času se z družstva stal samoregulující se kolektiv, který vynikal velkou motivací a to ať v tréninku nebo i v přístupu k basketbalu.

Desatero pro obránce :

  1. Nezapomeň, že vyhrává ten, kdo dostane méně košů.

  2. Míč, který není pod kontrolou musí být tvůj, bojuj o každý míč.

  3. Nepouštěj do vymezeného území svého útočníka ve hře, ani při doskakování.

  4. Zdvojuj, když máš příležitost.

  5. Jen tvoje pečlivá a pracovitá obrana může přinést úspěch družstva.

  6. Nasazení, úsilí není v obraně nikdy dost. Obrana je obrázek tvojí vůle.

  7. Nenech se zaclonit.

  8. Buď trpělivá a nuť útočníka k chybám a čekej na ně.

  9. V obraně musí hrát všechny hráčky, nejen ty, které brání driblujícího útočníka.

  10. Nečekej, že někdo za tebe doskočí míč a doskakuj sama.

Pozvolna bylo v začátcích dětem naznačeno, že prioritou bude obranná hra, úsilí a nasazení a hráčky byly více chváleny za dobrou činnost v obraně, než za dosažený koš. Velmi důležité postupem času bylo (po všeobecné přípravě) připravit hráčky na jejich vlastní projev při hře. Každá hráčka postupem času si musí být vědoma svých kvalit tj. mít určitou míru sebevědomí a musí tyto kvality být schopna vždy uplatnit na hřišti. Proto jsem vždy dbal na zásadu, aby hráčky hrály naplno proti kterémukoli soupeři a za jakéhokoliv stavu tzn. za výrazného vedení i za výrazného prohrávání. Chtěl jsem, aby se hráčky naučily vážit si jakéhokoliv soupeře, protože jen soupeř nás mohl posunovat dále a sloužil nám jako měřítko výkonu. Proto jsem hráčky upozorňoval na nepřípustnost jakéhokoliv zesměšňování soupeře, ale naopak vážit si vlastně toho, že proti nám nastoupil. Z těchto všech zásad postupně vyplynula téměř totální obrana, že později, i za stavu o padesát bodů, hráčky doslova po hřišti honily soupeře a nelitovaly námahy jaksi navíc a zdánlivě zbytečné. Dále toto mělo velký vliv na to, že hráčky nepoužívaly nebo neuměly používat unfair zákroky, avšak musely být na ně připraveny, protože ne každému se naše obranné pojetí zamlouvalo. Za dobu trvání družstva neobdržela ani jedna hráčka technickou chybu za nesportovní chování.

Základní přístup

Agresivita v obraně nebo její absence hrají ve způsobu hry, jak útočícího tak i bránícího družstva, klíčovou roli. Útočníci mohou hrát pouze to, co jim obránci dovolí. Agresivní obranou je třeba útočníky nutit ke ztrátám míčů, protože ti pak nemají čas ani koncentraci na správné odehrání míče. Presink je založen na trvalém tlaku na míč, nedovolení vniku přihrávkou, okamžité pomoci spoluhráči, kterému unikl soupeř a zajištěném obranném doskakování. Do osobní i zónové obrany je zabudována kombinace presinku na celém hřišti, na třech čtvrtinách a na polovině hřiště, match-up zónu použít pro změnu tempa.

Praktický komentář

Cílem bylo naučit hráčky být v obraně neustále aktivní a nikoli pasivně čekat na to, co vymyslí útočník, nikoli bránit koš, ale získat míč. Záměr byl neustále nutit útočníka ke krytí míče, aby nemohl klidně a s rozmyslem přihrát, driblovat, aby neměl čas na rozmyšlení, co bude hrát, komu přihrávat. Nutili jsme útočníky ke špatným přihrávkám, na které jsme čekali, nutili jsme je driblovat tam, kde obráncům pomáhaly v jejich činnostech postranní čáry apod. Trvalý tlak na míč, nedovolení vniku přihrávkou, okamžitá pomoc spoluhráčce, které unikl soupeř a zajištěné obranné doskakování, to vše vytvářelo další motivaci pro hráčky, když viděly, že to vše funguje tak, jak jsme si představovali. Je důležité, aby hráčky věděly co právě nacvičují a co a jak mají dělat, aby se určitou činnost mohly správně naučit (předpoklady činnosti útočníka a obránce). Další zásadou bylo učit se obranu celoplošnou a nikoli od vymezeného území a ještě s výrazným odstupováním, protože v praxi jsem si ověřil, že takto učení jedinci mají velmi zafixovaný stereotyp a to ten, že po ztrátě míče, po koši ap. se otočí a běží zpět do vymezeného území a až tam provádí obrátku a hledají svého útočníka a případně se opět za ním vysunují výše. Toto později výrazně limituje používání presinkových obran. Tzn., že další zásada byla, po ztrátě míče ihned napadat soupeře a ihned nasazovat svoji obranu. Dále bylo nutné seznámit hráčky s tím, že zrovna tak jako se obránce unavuje svojí těsnou a fyzicky náročnou obranou, tak se unavuje útočník, který nemá dostatek času na výběr řešení, na únik musí vynaložit větší úsilí, jakékoli uvolnění musí být fyzicky náročnější, a proto nemá dostatek času a sil na dokonalé zakončení. Obránce musí být i trpělivý, protože na začátku utkání předpokládáme, že mají všichni stejně sil. Neúspěch obrany neznamená, že obránce bude od příště dále od útočníka, ale naopak musí být ještě aktivnější.

Individuální dovednosti

Každá obrana, pokud má být úspěšná, musí být postavena na dobrém zvládnutí individuálních dovedností. Za předpokladu maximálního úsilí všech hráčů v každém okamžiku, je obrana tak úspěšná, jak dovolí individuální dovednosti hráčů.

Prvním krokem v rozvoji techniky je nácvik správného postoje. Rozložili jsme postoj na čtyři části : hlava, záda, nohy, paže a ruce.

Hlava

Snažíme se přesvědčit hráče o důležitosti hlavy pro rovnováhu. Necháme všechny hráče zaujmout obranný postoj. Potom je necháme předklánět hlavu, až do chvíle, kdy ztratí rovnováhu a přepadnou vpřed. Totéž uděláme se záklonem a úklonem. Tím hráče přesvědčíme, že pokud nechají hlavu volně pohybovat nahoru a dolů, nemají dobrou rovnováhu. Zároveň zdůrazníme, že pokud se hráč snaží dosáhnout rukou za míčem, předklání zároveň hlavu a ztrácí rovnováhu. Cílem tohoto příkladu je vpravit hráčům do hlavy, proč se nesnažíme vypichovat míč a proč nenecháme hlavu volně pohybovat.

Záda

V obranném postoji držíme záda relativně vzpřímená a rovná. Nikdy nesmíme záda ohýbat i proto, že se zhoršuje přehled o hřišti.

Nohy

Kolena jsou ohnuta, aby hráč byl asi deset centimetrů nad imaginární židlí. Učíme hráče, aby se posadili a asi o deset až patnáct centimetrů zvedli. Tím se dostanou do optimálního obranného postoje. Chodidla ve výrazně širším postoji než ramena, váha rovnoměrně, spíše na přední části. Když učíme hráče udržovat široký postoj při obranném pohybu, používáme termíny "třetí chodidlo" a "hnací noha". "Třetí chodidlo" neznamená nic jiného než, že učíme hráče představit si třetí chodidlo napříč mezi nohami na zemi a nutíme je za žádných okolností v obranném pohybu nepřisunout nohy blíže k sobě než na šíři "třetího chodidla". "Hnací noha" je pro nás při nácviku širokého obranného postoje neocenitelnou pomůckou. Necháme hráče zaujmout obranný postoj a řekneme jim, aby začali pohyb vpravo. Zároveň jim řekneme, že veškerá síla musí vycházet z levé nohy. Jen lehce nadzdvihnou pravou nohu a silně se odrazí z levé. Necháme je udělat tři kroky poloviční rychlostí. Při každém kroku křičí "odraz!", aby si lépe uvědomili techniku pohybu, kterou chceme používat. Teorie "hnací nohy" je velmi prostá - při obranném pohybu musí být vždy zadní noha zdrojem síly, nesmí být vlečena. Proto při pohybu vlevo je "hnací noha" pravá a naopak, při pohybu vpřed je "hnací noha" zadní atd. Když učíme hráče "nadzdvihnout a odrazit" místo "zdvihnout a přitáhnout", mnohem lépe při pohybu udržují široký postoj.

Paže a ruce

Ruce držíme v úrovni pasu nebo výše. Hlavním nebezpečím je přihrávka a když máme ruce připravené můžeme mnohem lépe přihrávku zachytit nebo tečovat. S rukama nad úrovní pasu představuje obránce pro útočníka širší překážku pro obejití driblinkem. Tím, že se obránci nepokoušejí tak často vypíchnout míč, se vyhneme mnoha faulům.

Hlavní pravidlo je vždy stejné!!!

Hlavním nástrojem obránce jsou nohy a teprve pomocným jsou paže a ruce.

Praktický komentář

Základní přístup kladl velké požadavky na dobré zvládnutí individuálních dovedností. Proto jsme trpělivě a hlavně nepřetržitě pracovali na těchto dovednostech. Byly součástí každého tréninku a bylo také důležité opakovat, že žádná hráčka je neumí nikdy tak dokonale, aby na nich nemusela stále pracovat.

Hlava, záda

Neustále zdůrazňovat zásady správného držení a neustále opravovat chyby.

Nohy

Nestačí zdůraznit správný postoj a pohyb, ale speciálně nohy je třeba neustále hlídat, protože zpočátku, než si děti zvyknou na jiný pohyb a postoj, mají tendenci narovnávat nohy. Pokud toto neopravujeme, obránce nebude nikdy správně bránit a nebude nikdy dobře reagovat na vzniklé situace. Dále jsem kladl velký důraz na široký postoj. Termín "hnací noha" byl pro nás při nácviku širokého obranného postoje opravdu neocenitelnou pomůckou. Postupovali jsme při nácviku přesně dle uvedeného návodu a mohu konstatovat, že v počátcích volání "odraz!" sloužilo nejen k uvědomění techniky pohybu, ale i k tomu, že se hráčky přestaly stydět komunikovat na hřišti. Později pak pro ně nebyl problém volat „střela“, „clona“ a vůbec hlasitě komunikovat na hřišti. Teorie "hnací nohy" je jasná, avšak stávalo se nám, že při nácviku hráčky přecházely do jakéhosi hopsání. První úprava pohybu byla v tom, že jsme sice využívali „hnací nohu“, ale pouze na zahájení pohybu. Dále jsme se v obraně pohybovali pomocí rychlých kroků.

Paže a ruce

Ruce jsme používali k tomu, abychom při těsné obraně byli vyšší a větší, aby se přes obránce hůře přihrávalo, aby obránci při překonávání obrany používali loby, na které jsme čekali. Při driblinku útočníka to znamenalo neustále zdůrazňovat, že ruce nejsou na korekci obranných chyb tj., že nesmí hráčky do útočníka strkat nebo ho rukama jinak omezovat, protože to bylo vždy na úkor práce nohou. Zásadně jsme nevypichovali míč, ale soustředili jsme pozornost na to, abychom dostávali útočníky do nevýhodných pozic pro přihrávku a střelbu. Později jsme ruce používali při obraně útočníků bez míče, při tzv. vyboxování z pozice, avšak pouze u těla, nikdy ne natažené. Dále při obraně hráčky na silné straně jako „závoru“, vzhledem k náročnosti této obrany a k nebezpečí zadního úniku.

Obranný postoj

Obranný postoj - měl by být nízký, nohy široce roztažené více než na šířku ramen, váha mírně přenesena na špičky obou nohou rovnoměrně rozložená. Ruce od pasu po ramena. Pohyb by měl být klouzavý, nohy těsně nad zemí. První krok do změny směru by měl být proveden „hnací nohou“. Vlastní pohyb je proveden tak, že je přenesena váha na hnací nohu, druhá se zvedne a mohutným odrazem se hráčka dostává do požadovaného směru. Dále se pohybuje krátkými a rychlými kroky s důrazem na postavení obránce proti míči. Obránce se snaží pohybem a tělem tlačit na míč a nutit obránce k obrátce nebo k zastavení, tzv. zásada „nos proti míči“. Při obrátce se obránce přesunuje opět nosem proti míči, stejným počátečním pohybem tj. hnací nohou. Cílem tohoto pohybu je tedy zastavení útočníka a nucení k chybným přihrávkám. Zásadně jsem odmítal aktivní vypichování míče. Obranným nástrojem jsou nohy, ruce jen pomocným k tomu, aby obránce znesnadnil přihrávku. Ruce tedy na vykrývání nebo kopírování pohybu míče. Při vypichování míče obránce přenáší váhu na přední nohu a vystavuje se tak nebezpečí úniku útočníka. Kromě toho při obranné činnosti má obránce tendenci každou svoji chybu napravovat nikoli usilovným pohybem zpět, ale vypíchnutím, čímž dochází ve většině případů k faulům.

Obrana hráčky bez míče na silné a slabé straně

Na silné straně postoj nízký, široký, neodpočívat, ruka bližší k míči dlaní otočená k míči palec směřuje dolů k podlaze, ruka a noha na spojnici hráčka - míč. Druhá ruka ohnuta v lokti kontroluje pohyb hráčky tzv. závora. Při přeběhu útočníka ze silné strany na slabou stranu, nebo když se uvolňující útočník dostává níže než útočník s míčem, se neprovádí obrátka, ale vymění se ruce (zvednutá ruka se mění na závoru a závora na zvednutou ruku) a prudce se otočí hlava, která sleduje míč přes rameno.

Na slabé straně hráčka stojí odstoupená směrem k míči od útočníka a míč, útočník a obránce tvoří plochý trojúhelník, obránce na vrcholu v otevřeném postoji tak, aby viděl míč a svého útočníka. Vzdálenost tak, aby při přehození míče byla schopna míč chytit, tečovat nebo alespoň zaujmout postoj v okamžiku chycení míče útočníkem.

Obrana po ukončení driblinku útočníkem

Široký postoj, nohy útočníka mezi nohy obránce. Tzn., že po ukončení driblinku obránce rychle přiskočí k útočníkovi velmi těsně, aby mohl zamezit i obrátkám útočníka, protože ke každé přihrávce popř. střelbě potřebuje útočník pohyb těla a tento pohyb obránce co nejvíce znesnadňuje a tím vytváří předpoklady ke špatné přihrávce. Rukama pouze kopíruje pohyb míče v rukách útočníka. Současně s přihrávkou útočníka obránce odskočí do směru přihrávaného míče. Pokud se útočník otočí s míčem k obránci následuje snaha o získání míče nebo alespoň rozskoku. V tomto případě je nutno dívky učit, jak mají získávat míč. Při držení míče oběma rukama většinou následuje u děvčat přetahování o míč, které končí v sedě na zemi nebo vleže. Cílový stav měl být stabilní postoj a prudkým škubnutím a trhnutím těla a rukou doslova utrhnout míč. K tomuto jsem používal tato cvičení :

    • úpolová cvičení, přetahování o míč. Dvojice, obě hráčky mají ruce na míči, jedna zvrchu a druhá zboku. Na povel se snaží výše uvedeným pohybem utrhnout míč. Další pokus si vymění ruce.

    • různé souboje o míč ležící na zemi, kutálející míč ap. později spojené s únikem 1/1 na koš, doskakování a dokončení akce tj. buď získat míč nebo dát koš.

Obrana útočníka před zahájením driblinku

Mít na paměti, že útočník může vystřelit, přihrát nebo uniknout driblinkem a neustále hodnotit tyto možnosti. Postoj široký a těsný, ruka do úrovně prsou (brání střelbu), druhá ruka brání přihrávku. Ruce se vzájemně střídají. Někdy je možno cvičit postoj těsně u útočníka (nohy útočníka mezi nohami obránce), toto je velmi vhodné u mladších dětí, které se v podstatě neustále vyhýbají kontaktu, tudíž útočník většinou udělá obrátku zpět zády k obránci (pokud to jeho postoj dovolí). S postupem času obránce má obavu, aby postoj byl účinný a podvědomě ubírá na agresivitě a vlastně dává útočníkovi větší manipulační prostor. Osvědčilo se nutit obránce k velmi těsnému postavení, avšak nikoli až k tak ortodoxnímu postavení nohy mezi nohami. Tento způsob je velmi vhodný pro nácvik tohoto obranného postavení u mládeže protože, později bude těsný postoj lépe zvládán.

Jedna ze zásad byla, že pro obranu budou používány výhradně nohy, a proto jsme museli být rychlí v práci nohou. Celý problém obrany je v rychlosti nohou a rychlosti reakce. Pro tuto náročnou a agresivní obranu je potřeba rychlost nohou a neustále tzv. živé nohy, aby byla zajištěna co nejrychlejší reakce na změnu činnosti útočníka. Na rychlost nohou jsme používali tato cvičení :

    • přeskoky čáry, usilovně a co nejrychleji

    • obdoba cvičení, ale přeskoky se provádí do čtverce (malého) - opět usilovně co nejrychleji

    • semafor, skipink, liftink, reakce na změnu směru (pouze jedním krokem a s důrazem za rychlost reakce a provedení)

Dokud jsou hráčky mladé je třeba se věnovat rozvoji tzv. přirozené rychlosti, klást důraz na změnu směru, tzn. položit se do směru co nejníže (snížit těžiště) a vyrazit co nejkratším krokem, usilovně a agresivně. V těchto cvičeních nesmí být velký objem, ale musí být kladen důraz na maximální snahu o provedení co nejrychleji.

Základní přístup k obraně

Zásada ubránit svoji hráčku, nikdy nevzdávat obranu, předběhnout, nepustit do směru kam chce jít a být velmi agresivní, nepříjemný. Hráčky je potřeba upozornit na to, že když se útočník začne ve hře zabývat obranou hrou obránce, že fauluje, strká ap. znamená to, že obránce útočníkovi v něčem vadí. Tzn., že při dodržení všech zásad správné obrany musí obránce pokračovat dál ve stejném způsobu. Učil jsem hráčky, aby nereagovaly na žádný podnět od útočníka, aby si hleděly jen svého správného provedení obrany a učil jsem je mít radost z dobře provedené obrany. I v obraně musí obránce dobře zvládat svoje emoce.

Spolupráce obránců - základní přístup od malička a velmi úspěšný byl ten, že při aktivní obraně „nos na míč“ nutí obránce útočníka k zastavení míče nebo k obrátce. V mladších kategoriích, kdy není driblink tak vyspělý, téměř vždy při tomto způsobu obrany hráčka ukončila driblink v postavení zády ke koši. Tzn., že při aktivní obraně na míč hráčka vždy udělala obrátku a zůstávala zády ke koši stát. To byl první poznatek, který jsme využili ke zdvojování i v mladších kategoriích. Při obrátce docházelo ke zdvojení a obraně silnostranné přihrávky. V začátcích se této činnosti prakticky účastnily přesunem jen tři hráčky. Lze konstatovat, že při této obraně devadesát procent přihrávek šlo na silnou stranu bez ohledu na to, zda byl útočník bráněn nebo nikoli. Zjednodušeně řečeno, útočník měl potíže s agresivní obranou a tak se chtěl rychle zbavit míče, a protože viděl naposledy silnostrannou hráčku, a protože neměl sílu na dlouhou přihrávku, míče končily většinou v rukách obránců. Tento způsob obrany byl nesmírně účinný při přechodu útočníků půlicí čáry, protože hráčky měly starost, aby vůbec přešly půlicí čáru, aby neporušily pravidlo přes půl.

Hlavní pravidlo platilo neustále stejně!!!

Hlavním nástrojem obránce byly nohy a teprve pomocným jsou paže a ruce.

Cvičení pro nácvik obrany

Metodický postup - teorie, individuální technika bez obránce, 1/1, 2/2 až 5/5. V průběhu nácviku vyžadujeme :

    1. Maximální úsilí a soustředěnost

    2. Široký postoj

    3. Nízký postoj (ohnutá kolena), nikdy nenatahovat nohy

    4. Ruce nad úrovní pasu

    5. Hlava v rovnovážné poloze, přesně nad těžištěm

    6. Komunikaci se spoluhráči

Práce nohou - po zvládnutí základního obranného postoje rozdělíme hráče do skupin k nácviku obranného pohybu (slide). Základní prvky, které zdůrazňujeme :

    • hnací noha

    • široká základna

    • držení rukou

    • komunikace

Vědomí hnací nohy zafixujeme při cvičení voláním "odraz!" při každém odrazu ze zadní nohy.

1. Slide drill v území trestného hodu

Hráč začíná na koncové čáře, tváří ven ze hřiště. Na povel začne obranný pohyb (slide) přes šířku vymezeného území (lane), došlápne na krajní čáru území, udělá úkrok s půlobrátkou vzad (dropstep) a pokračuje šikmo přes vymezené území na druhou stranu. Jakmile došlápne na značku oddělující prvního a druhého doskakujícího hráče, udělá opět dropstep a pokračuje přes vymezené území na značku mezi druhým a třetím doskakujícím, změní směr a dojde na kraj čáry trestného hodu. Stále obranným pohybem přejde na druhý kraj čáry trestného hodu a s dotyky stejných bodů na kraji vymezeného území se vrátí na koncovou čáru. Jakmile se dotkne koncové čáry provede obrátku zpět a čelem do hřiště pokračuje na druhý kraj vymezeného území. Hráč se dotkne celkem třikrát krajní čáry vymezeného území při pohybu k čáře trestného hodu a třikrát na cestě zpět. V první části cvičení se pohybuje šikmo vzad, ve druhé šikmo vpřed. Pro zvýšení motivace při cvičení měříme čas.

2. Slide drill na koncové čáře

Družstvo je rozděleno na čtyři skupiny, každá s jedním trenérem (pomocníkem). Obránci musí reagovat na pohyb útočníka. Důraz klademe na :

    • sledování útočníka - obránce sleduje trup útočníka

    • udržení postoje proti útočníkovi

Doba, po kterou obránce zůstává v činnosti není pevně stanovena. Závisí na rozhodnutí trenéra, kdy považuje činnost obránce za uspokojující.

Obměna - čtyři skupiny po čtyřech. Jedna dvojice v postavení obránce a útočníka, funkci pomocníka vykonává jeden z odpočívající dvojice, po určeném čase se dvojice vystřídají.

3. Slide drill na postranní čáře

Družstvo je rozděleno na dvě skupiny, každá začíná v jednom rohu hřiště. Útočník (bez míče) zaujme postavení vně postranní čáry, obránce ve hřišti, čelem k útočníkovi. Na povel vyrazí útočník podél postranní čáry a každé tři až čtyři kroky změní směr pohybu. Snaží se fintami hlavou a rameny setřást obránce, jehož úkolem je kopírovat pohyb útočníka. Od útočníka požadujeme, aby měnil rytmus zastavení a vyražení. Jakmile dojdou první dva hráči do třetiny hřiště, startuje další dvojice. Když dojdou až na koncovou čáru, přeběhnou do opačného rohu, vymění si role a pokračují ve cvičení.

4. Jeden na jednoho na celém hřišti bez míče (ruce na bocích soupeře)

Rozdělíme hřiště na tři podélná pásma a hráči musí zůstat ve svém pásmu. Útočník zaujme postavení na koncové čáře. Obránce zaujme obranný postoj čelem k útočníkovi s rukama na jeho bocích. Útočník vyrazí poloviční rychlostí s častými změnami směru přes hřiště. Když všichni dojdou na koncovou čáru, vymění si obránci a útočníci role. Cvičení opakujeme dvakrát.

5. Jeden na jednoho bez míče (ruce nad úrovní pasu, paže napjaty)

Stejné cvičení jako předchozí, obránce má však natažené ruce zdvihnuté nad výší pasu. Po celou dobu pohybu zůstává obránce na délku paže od útočníka. Zdůrazňujeme :

    • široce roztažené paže

    • nos obránce proti vnějšímu boku útočníka

Požadujeme, aby se obránce pokaždé, když útočník změní směr, bleskově přesunul a nezůstal o půl kroku za útočníkem.

6. Jeden na jednoho s míčem (75% rychlost)

Ke stejnému cvičení přidáme míč. Jedinou změnou v požadavcích na obránce je "nos u míče". Obránce i útočník se zdokonalují v základních činnostech.

7. Jeden na jednoho s míčem (plná rychlost)

Závěrečné cvičení v sérii jeden na jednoho. Celé družstvo začíná na jedné straně hřiště. Útočník má k dispozici celé hřiště a snaží se dát koš. Obránce má za úkol :

    • nutit útočníka driblovat slabší rukou (pokud ji má)

    • pomáhat si využitím postranních čar

    • nutit útočníka ke změně směru

    • donutit útočníka ke střelbě z výskoku

Při střelbě požadujeme od obránce normální činnost, tj. tlak na střelbu, odblokování, volání "střela", doskočení neúspěšné střely. Někdy necháme útočníky pokusit se o nájezd do koše, jindy je necháme pouze střílet z výskoku. Jakmile první dvojice skončí, nastupuje další. Když celé družstvo přejde na druhou stranu, vymění si hráči úlohy a stejným způsobem pokračujeme zpět.

Praktický komentář

Vždy je třeba vyžadovat maximální úsilí a soustředěnost, nepřehlížet chyby v širokém postoji a dbát, aby byl náležitě nízký. Velice je důležitá komunikace s ostatními spoluhráčkami, a proto i to byla velice důležitá součást cvičení.

1. Slide drill v území trestného hodu

Toto cvičení je dobré proto, že je v něm mnoho čtvrtobrátek, změn pohybu (vpřed a vzad). Čas můžeme měřit až po zvládnutí pohybu, protože tím, že budeme měřit čas je od hráček snaha cvičení udělat co nejrychleji, nikoli co nejkvalitněji. Avšak u tohoto cvičení nám nevyhovovala organizace a tak jsme slide drill nacvičovali jako klasický semafor a to buď jen změna směru na ukázání jedním krokem, kde trenér má možnost měnit frekvenci změn a při němž má možnost sledovat i reakční rychlost nebo semafor s kontinuálním pohybem hráček, dokud trenér neukáže změnu pohybu. Při tomto semaforu má trenér možnost zapojit všechny hráčky, opravovat a ukazovat chyby v postoji a pohybu. Jedno z nejzákladnějších cvičení, které jsme na nácvik pohybu požívali však bylo cvičení viz obrázek. Organizace - trojice hráček, 1 obránce, 1 útočník, 1 střídající. Cvičíme na kterékoliv čáře a to z důvodu uvědomění si vzdálenosti hráček (chceme, aby obránce doslova dýchal na míč). Obránce musí být vždy půl kroku před útočníkem. Cvičíme nejdříve bez míče, útočník se pohybuje chůzí, potom s míčem bez fintování s jednoduchými změnami směru. Útočník se pohybuje jen v jedné rovině. Je to velice namáhavé cvičení, a proto je nutná neustálá kontrola výdeje sil, protože chceme, aby obránce pracoval usilovně a intenzivně. Je lepší provádět ho kratší dobu, ale intenzivně, než jím hráčky zničit.

2. Slide drill na koncové čáře

Jedno z nejúspěšnějších cvičení a zároveň z nejefektivnějších, které jsme velice často využívali. Prováděli jsme ho ve trojicích. Obránce vždy střídal pomocníka. Útočník reagoval na změnu směru, kterou mu ukazoval pomocník. Obměny – pomocník dribluje v žádaném směru. Měníme frekvenci změn, rychlost pohybu útočníka podle vyspělosti obránce. Později v plné rychlosti, útočník reaguje co nejrychleji na ukazovanou změnu směru (rychlost reakce).

3. Slide drill na postranní čáře

Další z velmi účinných cvičení. Od obránce vyžadujeme, aby byl o půl kroku napřed, aby anticipoval pohyb obránce a při předbíhání měl připravenou ruku na obranu při přehození míče (cross-over). Útočník nejprve používá jen zpomalení a zrychlení na krátké vzdálenosti, později mění i směr, rychlost, používá finty, zastavuje apod.

4. Jeden na jednoho na celém hřišti bez míče (ruce na bocích soupeře)

Opět námi velmi využívané cvičení. Musíme však dávat pozor na to, aby ruce obránce nesloužily jako zábrana pohybu útočníkovi. Smyslem rukou na bocích je zajistit jenom rychlý pohyb nohou obránce. Útočníka omezíme rychlostí, nesmí dělat finty apod. I proto je cvičení ve třech pásmech, aby útočník nemohl dělat dlouhý únik.

Chyba :

5. Jeden na jednoho bez míče (ruce nad úrovní pasu, paže napjaty)

Důležité cvičení, u kterého je třeba si všímat, aby skutečně obránce měl nos proti vnějšímu boku útočníka, aby se se změnou směru útočníka jen netočil k němu čelem. Je dobré odmyslet si koše a hřiště používat jen jako prostor, protože při přesunu obránců mají tito tendenci bránit mezi košem a hráčem a zůstávají o půl kroku za útočníkem.

6. Jeden na jednoho s míčem (75% rychlost)

Velmi důležitý je "nos u míče". Používáme stejně jako předchozí i jako útok na koš. Hřiště jsme rozdělili na dvě pásma a dále jsme prováděli cvičení s využitím celé šířky hřiště, kvůli kombinaci normálního běhu s obranným pohybem, když útočník používá dlouhý únik driblinkem. Při tomto úniku obránce předbíhá útočníka tak, aby se dostal opět proti míči a požadujeme, aby měl připravenou ruku na přehození míče před tělem (cross-over).

7. Jeden na jednoho s míčem (plná rychlost)

Důležité a často používané cvičení. Obránce nutí útočníka ke změně směru i tím, že vytváří tlak na míč a předskakuje do směru pohybu útočníka a nutí útočníka ke zpomalení pohybu, při dlouhém úniku obránce přechází z cvalu stranou do normálního běhu, při předbíhání má ruku na obranu cross-over. Musíme dávat pozor na to, aby obránce byl skutečně před míčem tělem a nikoli míč jen sledoval a tlačil hlavu před útočníka. Každé cvičení dohráváme do konce tj. končíme buď doskokem obránce nebo košem útočníka.

Sedm cvičení pro nácvik obrany hráče s míčem a bez míče

Cvičení 1 - Zabránění přihrávce

Hráči stojí za koncovou čárou. Cvičíme ve dvojicích, vždy jeden útočník a jeden obránce. Po každém provedení si hráči vymění úlohy. První dvojice začne v polorohu. Trenér je v postavení rozehrávače a má míč. Na jeho signál se snaží útoční "V" únikem uvolnit do pozice křídla. Obránce se snaží zabránit přihrávce následovně :

    • paže blíže k míči natažena do dráhy přihrávky. Dlaň otočena k míči (palec směřuje k podlaze)

    • paže bližší k útočníkovi ohnuta v lokti do pravého úhlu. Takto ohnutou paži nazýváme "závora" a má za účel nepustit útočníka příliš blízko k obránci, aby mu nemohl zašlápnout pohyb některým směrem.

    • obránce udržuje odstup od útočníka až na úroveň prodloužené čáry trestného hodu. Tam požadujeme, aby se obránce "závorou" dotknul útočníka. Bez kontaktu s útočníkem vzrůstá riziko úniku backdoor.

    • obránce sleduje zrakem bod asi v polovině vzdálenosti mezi útočníkem a míčem, nedívá se přímo ani na hráče ani na míč obránce, udržuje nízký postoj se širokou základnou. Nesmí se natahovat ani naklánět za míčem. Neustále zdůrazňujeme důležitost držení hlavy pro rovnováhu.

    • zadní noha je hnací.

    • jestliže útočník dostane přihrávku, musí obránce okamžitě přizpůsobit své postavení tak, aby jeho vnitřní noha mířila útočníkovi do klína. Brání (overplays) o půl hráče směrem ke koncové čáře.

Cvičení 2 - Zastavení vniku po zadní čáře

    • útočník, který dostal přihrávku nafintuje střelbu a pokusí se okamžitě o nájezd po koncové čáře

    • obránce ustoupí šikmo vzad ke koncové čáře, aby vnik zastavil. Při zastavování nájezdu musí obránce došlápnout na koncovou čáru, paže má zdviženy, útočníka zastavuje vypnutou hrudí, aby se vyhnul faulu rukama

    • jakmile útočník zastaví driblink, přizpůsobí obránce postavení nohou tak, aby byl zády do hřiště. Obránce může tak zabránit přihrávce do vymezeného území, což je pro obranu nejobtížnější situace

    • nahlas informuje spoluhráče, že útočník zastavil driblink, aby všichni obránci mohli předskočit před své hráče a zabránit přihrávce. Chceme vynutit porušení pravidla 5 s.

    • při cvičení podrží útočník míč dvě sekundy, než jej přihraje zpátky trenérovi. To umožňuje zkontrolovat postavení nohou obránce, postoj s vypnutou hrudí i hlasitou informaci o zastavení driblinku.

    • obránce kopíruje rukama pohyb míče a snaží se tečovat zpětnou přihrávku trenérovi. Jakmile míč přejde nad jeho rukama, odstoupí okamžitě k míči do základní obranné pozice (denial defense).

Cvičení 3 - Krytí úniku backdoor

    • útočník se uvolňuje normálně pro přihrávku (V únik, výpad k míči, ukáže si)

    • jakmile útočník dojde na prodlouženou čáru trestného hodu, nafintuje trenér přihrávku a útočník se pokusí o backdoor

    • obránce ustupuje s útočníkem až do okamžiku, kdy ztratí míč z očí. V tom momentu otočí rychle hlavu, aby přes rameno blíže ke koši opět míč viděl. Zároveň s otočením hlavy rychle změní postavení nohou a pozici paží a rukou. V dráze přihrávky má nyní paži bližší ke koši, druhá paže vytváří závoru.

    • když útočník nedostane míč vyrazí zpět pro přihrávku na křídlo a obránce opět změní postavení.

Cvičení 4 - Obrana pivotmana

Cvičí obránce, útočník a dva pomocníci. Jeden z pomocníků je na místě rozehrávače, druhý na místě křídla (poloroh). Při obraně pivotmana se řídíme pravidly :

    • když je míč nad úrovní prodloužené čáry trestného hodu, bráníme pivotmana ze strany čáry trestného hodu, ze 3/4 zepředu. Paže blíže míči v dráze přihrávky (passing lane), druhá paže - "závora". Tím zabráníme útočníkovi zašlápnout obránci některou stranu

    • když je míč pod úrovní prodloužené čáry trestného hodu, brání obránce od koncové čáry na 3/4 před útočníkem

    • výjimkou je útočník v postavení pod dolním postavení pivotmana. V tom případě bráníme vždy z horní strany, bez ohledu na pozici míče.

    • při změně postavení z horní na dolní stranu pivotmana používáme přesun před pivotem čelem k němu. Při každém přesunu se mění úloha paží obránce.

Cvičení 5 - Obrana naběhnutí pivotmana (flash post)

Cvičíme se dvěma přihrávači, jeden v postavení pravého rozehrávače, druhý na levé křídle.

    • útočník začíná na pravém křídle, má míč, obránce je u něj.

    • útočník přihraje míč rozehrávači, který okamžitě přihraje napříč hřiště na levé křídlo. Ihned po přihrávce rozehrávači, fintuje útočník pohyb a v okamžiku, kdy míč dostává levé křídlo, vyrazí přes vymezené území k míči.

    • obránce odstoupí při každé přihrávce směrem k míči (jump to the ball). Při naběhnutí útočníka se obránce snaží uprostřed vymezeného území o kontakt. Chceme, aby obránce vytlačil nabíhajícího hráče nad místo třetího doskakujícího při trestného hodu, do prostoru kam může odstoupit obránce rozehrávače. Snažíme se v každém případě zabránit sběhnutí za zády obránce, kterým by se útočník uvolnil do dolního postavení.

Cvičení 6 - Obrana naběhnutí přes vymezené území na čáru trestného hodu (diagonal cut)

Dva přihrávači, jeden jako rozehrávač, druhý jako křídlo na opačné straně. Míč má pomocník na křídle, útočník v dolním postavení pivotmana. Zároveň s přihrávkou rozehrávači na slabé straně, udělá útočník dva kroky směrem do rohu a tvrdě naběhne k míči. Snaží se dostat přihrávku k čáře trestného hodu. Obránce se řídí pravidly :

    • kontakt s útočníkem na hranici vymezeného území

    • vytlač útočníka mimo prostor čáry trestného hodu. Ubránění tohoto naběhnutí je klíčové pro předejití backdoor úniku rozehrávače, který je proti presinku často používán.

Cvičení 7 - Únik jeden na jednoho

Nejdůležitější cvičení, které používáme denně. Při správném provedení je klíčem k úspěšné obraně hráče s míčem. Družstvo je rozděleno do dvojic. Každá dvojice má přidělený koš nebo alespoň stranu. Snažíme se nemít nikdy víc než dvě dvojice na jeden koš. Útočník začíná 5-6 m od koše. Obránce zaujme obranné postavení a podá útočníkovi míč. Útočník má dvě sekundy na akci. Obránce musí vyvinout tlak na střelce tím, že :

    • blokuje střelbu

    • přinutí útočníka změnit způsob střelby

    • přinutí útočníka změnit rytmus

Po vystřelení křičí "střela", odblokuje útočníka a doskočí míč. Po úspěšné střelbě dojde obránce pro míč, opět jej podá útočníkovi do pozice 5-6 m od koše a cvičení pokračuje stejným způsobem. Jestliže útočník nedá koš, ale doskočí míč uvnitř vymezeného území, okamžitě znovu vystřelí nebo udělá krátký únik do koše. Když doskočí útočník míč mimo vymezené území, předá míč obránci a zaujme postavení 5-6 m od koše k dalšímu pokusu. Když doskočí míč obránce, předá jej útočníkovi a sám zaujme postavení 5-6 m od koše. Útočníkům stanovujeme určitá omezení, která denně měníme !

    • povolíme jeden, dva ap. údery míčem o zem

    • dva nebo tři údery, ale se změnou směru ap.

    • povolit pouze střelbu z výskoku

    • útočníkovi počítáme každé doskočení jako koš

    • oba hráči po doskočení smějí ihned vystřelit

Hrajeme do 7 - 10 košů.

9. Cvičení "sedm v jednom"

Sedm samostatných cvičení zkombinovaných v jednom, které zahrnuje všechny dovednosti (fundamentals) v pořadí :

    1. Uvolnění pro přihrávku

    2. Únik ke koncové čáře

    3. Backdoor

    4. Obrana pivotmana

    5. Naběhnutí na pivotmana (lateral cut - flash post)

    6. Naběhnutí na postmana (diagonal cut)

    7. 1/1 s míčem

Cvičení začínáme ve stejném pořadí jako cvičení 1 - bránění přihrávky. Přidáme pouze dva další přihrávače, jednoho v zámezí poblíž pravého křídla a jednoho na levém křídle. Útočník vyběhne pro přihrávku a uvolňuje se tak dlouho, až dostane míč v křídelním postavení. Při obdržení míče se okamžitě otočí ke koši a uniká ke koncové čáře se snahou pokračovat až do koše. Obránce musí ustoupit a zastavit nájezd. Po zastavení nájezdu brání obránce podle zásad cvičení 2. Útočník počítá do dvou, přihraje rozehrávači a pokusí se dostat znovu míč na křídlo. Když se uvolní, rozehrávač mu opět přihraje a útočník se snaží znovu uniknout podél koncové čáry. Toto pokračuje dokud obránce nedokáže přihrávku na křídlo ubránit. Jakmile se to obránci podaří, udělá přihrávač fintu s míčem, která signalizuje backdoor. Pokusí se také sbíhajícímu křídlu míč přihrát. Nepřihráváme však dovnitř vymezeného území, protože za krytí té přihrávky odpovídají obránci ze slabé strany. Útočník pokračuje do vymezeného území a když nedostane míč vrátí se zpátky k míči do pozice pivotmana. V tomto okamžiku vstoupí do hřiště přihrávač 2. Přihrávač 1 se pokusí přihrát na pivotmana. Jestliže obránce tuto přihrávku dobře brání, přihraje 1 nahrávači 2, který se pokusí přihrát na pivotmana. Nahrávači 1 a 2 si mezi sebou přihrávají, zatímco obránce se podle míče přesouvá kolem pivotmana. Jakmile považuje přihrávač 1 činnost obránce za uspokojivou, přihraje na levé křídlo. Zároveň s přihrávkou naběhne útočník přes vymezené území a pokusí se dostat míč. Obránce, podle zásad obrany naběhnutí přes vymezené území, brání přihrávku. Útočník může dostat míč pouze pod úrovní třetího doskakujícího. Jestliže obránce zabránil přihrávce, vrátí přihrávač 3 míč přihrávači 1. Zároveň se útočník pokusí naběhnout přes vymezené území k čáře trestného hodu. Obránce brání přihrávku jako ve cvičení 6. Když obránce vytlačí útočníka nad oblouk, přihraje přihrávač útočníkovi a přecházíme na fázi 1/1 s míčem. Cvičení končí, když útočník vystřelí a dá koš nebo obránce doskočí.

Shell drill

Cvičení zahrnuje osm základních prvků obrany :

    1. Postavení obránce vzhledem k míči a jeho útočníkovi (shift drill)

    2. Výměna na slabé straně

    3. Hoď a běž

    4. Pomoz a vrať se při vniku (help and recover)

    5. Posun obránců na koncové čáře (baseline rotation)xxxxx

    6. Odstoupení na obvodu obrany (perimeter drop)

    7. Obrana křížení kolem pivota

    8. Obrana při cloně k míči

1. Shift drill - nácvik postavení v obraně

V tomto cvičení útočníci stojí. Zahájíme s míčem na křídle a předvedeme správné postavení obránce hráče s míčem, obránce bližšího rozehrávače, vzdálenějšího rozehrávače, křídla na slabé straně a pivotmana. Obránce rozehrávače nejblíže k míči (jednu přihrávku od míče) odstupuje až na úroveň čáry trestného hodu, aby pomohl zabránit vniku přihrávkou nebo driblinkem. Obránce rozehrávače na slabé straně odstupuje ještě dále od svého hráče, hlouběji do vymezeného území, protože jeho hráč je dále než jednu přihrávku od míče. Obránce křídla na slabé straně musí odstoupit až do středu vymezeného území. Všichni tři vypomáhající obránci mají vnitřní (bližší míči) nohu předsunutou a paži bližší k míči nataženou do dráhy možné přihrávky. Periferním viděním kontrolují hráče i míč. Obránce pivotmana brání standartním způsobem podle postavení hráče s míčem.

Při přihrávce mezi křídlem a rozehrávačem se všichni obránci současně přesunou do nového postavení. Obránce hráče, který přihrál odstoupí k míči (jumps to the ball). Obránce hráče s míčem zaujme normální obranné postavení, se snahou vytláčet svého hráče k postranní čáře. Obránce rozehrávače na slabé straně je připraven pomoci zastavit vnik míče a stojí jeden dlouhý krok od dráhy přihrávky mezi rozehrávači. Obránce křídla se přesune do postavení "dvě přihrávky" od míče. Obránce pivotmana pokračuje dle stejných pravidel. Následuje přihrávka mezi rozehrávači, čímž se celé postavení obrany otočí. Zpočátku přihráváme velmi pomalu s přestávkami na vysvětlení a opravu postavení. Postupně zvyšujeme tempo a přihráváme míč bez určeného pořadí, abychom naučili obranu reagovat na skutečné herní situace.

2. Výměna na slabé straně

Stejné cvičení jako předchozí, pouze po přihrávce mezi rozehrávači si ten, který přihrál, vymění místo s křídlem na své straně (odběh). Cílem je naučit hráče správné komunikaci i pohybu. Obránce křídla je nyní v postavení hráče, který pomáhá u míče (supporting the ball), obránce rozehrávače zaujme postavení "dvě přihrávky od míče".

3. Hoď a běž

Na povel trenéra hoď a běž, přihraje rozehrávač křídlu, naběhne ke koši. Křídlo se pokusí nabíhajícímu přihrát, ale pokud se neuvolní, vydribluje do postavení rozehrávače. Obranu hoď a běž nacvičujeme v situaci dva na dva. Obránce nabíhajícího musí okamžitě po přihrávce odstoupit k míči, sledovat míč i hráče. Nutí útočníka k pokusu o backdoor, který brání dle zásad. Když nabíhající rozehrávač nedostane přihrávku, vyběhne zpět obloukem ven na místo hráče na křídle, který mezitím vydribloval na místo prvního hráče.

4. Pomoz a vrať se (help and recover)

V dalším kroku zkombinujeme první dva drily (shift a interchange) s vnikem kteréhokoliv venkovního (perimeter) hráče do středu. Požadujeme, aby hráči na povel trenéra okamžitě zastavili a zůstali na svých místech, abychom mohli činnost opravit.

5. Přesun ke koncové čáře - (baseline rotation)

Když se míč dostane na křídlo, pokusí se útočník o únik ke koncové čáře. Požadujeme, aby se snažil uniknout až do koše. Jeho obránce se snaží zastavit vnik sám. Přesto zároveň nejbližší obránce (pivot nebo křídlo) zareaguje a v případě potřeby pomůže. Musíme-li pomoci, chceme, aby pomoc přišla dostatečně včas, abychom najíždějícího útočníka zastavili vně vymezeného území. To proto, že pokud se útočník pokusí donést míč až do koše, chceme vynutit kontakt ještě před vystřelením. Přesun obránců je na obrázku. Pokud je útočící pivot na čáře trestného hodu musí pomoci křídlo ze slabé strany. Rozehrávač ze slabé strany ustupuje vždy dolů, aby zabránil přihrávce do prostoru vymezeného území a v případě střelby doskakoval ze slabé strany. Pokud pomáhá pivotman, musí křídlo přebrat pivotmana soupeře, zatímco když pomáhá křídlo, obránce pivotmana odstoupí, ale brání stále svého hráče.

6. Odstoupení - (perimeter drop)

Jakmile útočník na obvodu přihraje pivotmanovi do dolního postavení, požadujeme, aby hráči odstoupili k míči (colapse on the ball) a ucpali prostor pro vnik ke koši a zároveň se pokusili tečovat jakoukoliv přihrávku pivotmana. Obránce na obvodu, jehož hráč přihrál dovnitř, udělá půlobrátku vzad na stranu, odkud útočník přihrál. Jestliže např. přihrávka šla přes jeho levé rameno udělá obrátku na pravé noze a naopak. Po přihrávce zaútočí oběma rukama na pivotmana se snahou odradit jej od úniku a zároveň se snahou tečovat jakoukoliv přihrávku. Pivotmani nejhůře přihrávají, a proto se snažíme o vypíchnutí míče. Když přihraje pivotman zpět ven, reaguje obránce při návratu ke svému hráči stejně. Udělá obrátku vzad ve směru míče a vrátí se ke svému hráči.

Po přihrávce na pivotmana do dolního postavení odstupují k míči dva nejbližší obránci, zatímco další dva odstoupí a brání prostor koše s tím, že bližší z nich je připraven pomoci rozehrávači, jestliže pivotman vyhodí míč zpět. Při přihrávce do horního postavení pivotmana odstoupíme na úroveň míče, ale obránci se neotáčejí k míči, protože pivotman má hodně místa pro přihrávku i k úniku.

7. Obrana vykřížení kolem pivotmana - (post split)

Při přihrávce na pivotmana odstoupíme a otáčíme se k míči, při přihrávce zpět se vracíme k nejbližšímu útočníkovi, takže není důležité, zda se útočníci vykřížili. U čáry trestného hodu odstoupí obránci k míči, jednu nohu mají nad úrovní soupeřova postmana a křížící útočníky přeberou. Jestliže jeden z útočníků sbíhá na své straně, zatímco druhý nabíhá kolem postmana, obránce sbíhajícího hlasitě informuje spoluhráče, který se musí dostat se svým hráčem přes clonu postmana. Proto je důležité zůstat jednou nohou nad úrovní postmana.

8. Clona k míči

Nácvik obrany proti této cloně zjednodušujeme cvičením dva na dva a později i v reálných podmínkách. Po přihrávce na křídlo následuje rozehrávač svoji přihrávku a staví clonu pro křídlo. Křídlo může uniknout driblinkem kolem clony a vynutit agresivní přebrání (jump switch) nebo provést únik ke koncové čáře a donutit obránce k pomoci na koncové čáře. Rozehrávač a křídlo na slabé straně se vždy vymění, aby zkomplikovali obraně situaci a přesunem. Při cvičení smí útok clonit pouze po přihrávce rozehrávače křídlu. Jinak cvičení ztrácí kontinuitu. Každé ze sedmi cvičení provádíme samostatně. Přidáváme jedno cvičení každý den, až hráči zvládnou všech sedm. Potom začneme cvičení kombinovat.

9. Odstavování hráčů po střelbě

V těchto cvičeních dbáme na doskakování a dohrávání do konce. Blokují obránci střílejícího hráče, jednu přihrávku od míče a obránci na slabé straně ve cvičení čtyři na čtyři, kde útočníci jsou ve čtyřech odlišných pozicích. Doskakování se musí sestávat ze dvou částí a to odblokování obránce a doskočení míče.

10. Obrana 2/2 a 3/3

Po zvládnutí individuálních obranných činností přejdeme k nácviku spolupráce při obraně útočných kombinací.

11. Hoď a běž

Útočník přihraje spoluhráči, který se uvolnil od obránce. Po přihrávce nabíhá ke koši a snaží se dostat přihrávku zpátky. Obránce A musí s přihrávkou odstoupit k míči tak, aby zpětné přihrávce zabránil a přinutil útočníka k úniku za sebou. Obránce brání backdoor způsobem ve cvičení "sedm v jednom".

12. Přihrávka a clona k míči

Útočník 1 přihraje spoluhráči 2 a jde za přihrávkou a cloní obránce B. Obránce A musí voláním "clona vlevo, clona vpravo" upozornit svého spoluhráče. A se pravou rukou lehce dotýká boku protihráče (na levé straně hřiště) a je v nízkém postoji připraven vyrazit do dráhy driblujícího soupeře. A má vnitřní ruku na vnitřním boku soupeře, aby cítil, když soupeř po cloně sbíhá ke koši, předskočí před sbíhajícího a brání jej zepředu. Při postavené cloně se snažíme o agresivní přebrání (jump switch) ve chvíli, kdy driblující obchází clonu. Zásadou je, že ve chvíli, kdy 2 zahájí driblink kolem clony, obránce A vykročí do jeho dráhy tak daleko, aby měl "nos proti míči". Ještě před kontaktem musí mít obě nohy na zemi, aby v případě srážky šlo o faul driblujícího. Snažíme se obránce přesvědčit, že musí útočníka přimět zastavit driblink nebo alespoň změnit směr driblinku. Obránce B musí přinutit hráče 2 driblovat ke cloně, aby nemohl udělat únik ve směru od pomoci. Když útočník dribluje kolem clony musí obránce B vykročit bližší nohou mezi nohy clonícího útočníka a ramenem se opřít o jeho hruď. Ve chvíli, kdy 1 sbíhá (roll), překročí B vzdálenější nohou přes přední a čelem ke sbíhajícímu s paží v dráze přihrávky sběhnutí brání. Při dostatečné agresivitě bude mít driblující potíže přihrát sbíhajícímu. Když driblující hráč zabočí od clony, zůstává obránce B s ním, protože clona již nemá na obranu vliv. Soutěžíme ve hře 2/2 do deseti košů. Útočníci mají za úkol působit obraně maximální potíže. Útok je omezen na jednu stranu hřiště a lob do vymezeného území není dovolen, protože za něj odpovídají obránci ze slabé strany. Jestliže útočníci doskočí po vlastní střelbě míč, přičítáme jim koš, protože obránci musí odstavovat po každé střelbě.

13. Podkošový - venkovní 2/2

V tomto cvičení procvičujeme obranu pivota, tlak na přihrávajícího, odstoupení ze strany rozehry k pivotmanovi (perimeter drop) a návrat k hráči po zpětné přihrávce. Venkovní hráč má omezen prostor na 5-6 m, kvůli navození realistických podmínek. Odstupovat můžeme dvěma způsoby. Při prvním udělá obránce půlobrátku vzad nohou k míči při stálém sledování míče i svého hráče. Druhý způsob je dropstep, následovaný úplnou obrátkou čelem k pivotmanovi a agresivní napadení míče oběma rukama ve snaze tečovat zpětnou přihrávku ven. Po přihrávce provede obránce opět obrátku na stranu přihrávky a vrací se do obranného postoje u míče. Cvičení - dva hráči si přihrávají, třetí mezi nimi po každé přihrávce provede půlobrátku ve směru přihrávky. Po obrátce napadá aktivně hráče, který dostal míč, aby vynutil pomalou přihrávku o zem nebo lobem a pokusil se ji vypíchnout. Po minutě obránce střídáme. Počítáme vypíchnuté přihrávky.

14. Herní cvičení 3/3

Po zvládnutí 2/2, přidáme třetího hráče. Nacvičujeme techniku bránění na slabé straně a obranu křížení kolem pivotmana/postmana. Navíc můžeme cvičit obranu naběhnutí na pivotmana (flash post) k čáře trestného hodu s únikem backdoor a pomoc při přihrávce lobem pod koš. Cvičení je jako soutěž (do 7 - 10 košů), od útočníků požadujeme, aby používali hoď a běž, křížení, backdoor, clony k míči a od míče. Za každý doskočený míč počítáme útočníkům koš. Drily 2/2, 3/3 sestavujeme a používáme podle potřeby.

15. Obranná cvičení 4/4 - 5/5

Třikrát a ven

Obránci zůstávají dokud třikrát po sobě neubrání útok. Podle počtu hráčů lze používat jako 4/4 nebo 5/5 (3 družstva po 4 nebo 3 družstva po 5). Všichni obránci musí tvrdě pracovat a spolupracovat, jinak zůstávají v obraně velmi dlouho. Faul obránců počítáme za koš, abychom nedovolili obráncům jen faulovat. Trenér sleduje obranu a opravuje mezi útoky činnost a zdůrazňuje, na co se má obrana soustředit. Obměny - útočný doskok počítáme za koš, před střelbou na koš musí předcházet určitý počet přihrávek, stanovení střelce ap.

5/5 třikrát a ven s přechodem do protiútoku

I na celé hřiště, obránci přecházejí do protiútoku. Bránící družstvo se po každé neúspěšné střelbě pokusí o protiútok. Jestliže z protiútoku nebo z kombinace přechodu do postupného útoku skórují, počítá se jim koš za jedno ubránění. Zahrnutí přechodu do protiútoku nutí útočníky zachovávat obranné zajištění a po ztrátě míče nebo neúspěšné střelbě se rychle vracet a protiútok zastavit.

Systém a pojetí obrany

Lze nacvičovat až po zvládnutí individuálních základů osobní obrany

1. Úvod

Základní povinnosti obránců zůstávají stejné, ať se jedná o presink na celém hřišti, na třech čtvrtinách nebo na polovině. Proto učíme vlastně tři vysunuté obrany, ale ve skutečnosti máme devět různých variant. Obranné systémy máme očíslované. První číslo – označuje typ obrany Druhé číslo - označuje, kde začínáme bránit útočníky

    • 1 : celé hřiště

    • 2 : polovina hřiště

    • 3 : tři čtvrtiny hřiště

Osobní obrana - 1

    • 11 - osobní obrana po celém hřišti

    • 12 - osobní obrana od poloviny

Presink se zdvojováním - 2

    • 21 - presink po celém hřišti

    • 22 - presink od poloviny

    • 23 - presink od třech čtvrtin

Snaha zatlačit hráče s míčem k postranní čáře nebo do rohu a zdvojit. Při vyhazování vytvářet tlak na vyhazujícího hráče a snažit se zdvojit, kdykoliv se míč dostane do prostoru, kde zdvojujeme.

Match-up zóna /zónový presink/ bez obrany vhazujícího - 3

    • 31 - zónový presink po celém hřišti, z nějž se přejde do normální zóny

Rozdělení hřiště na prostory, kde používáme jednotlivé druhy obrany tj. zdvojení, výpomoc (help and recover) ap.

2. Technika zdvojování

1. Zastavovač (contain man) :

    • zodpovídá za únik podél postraní čáry, musí zastavit vnik driblinkem.

2. Zdvojovač (trapper) :

    • musí zabránit driblujícímu uniknout mezi ním a zastavovačem, stejně jako uniknout ze zdvojení obrátkou v driblinku

    • sleduje míč a zdvojuje, dokud útočník nepřihraje

3. Práce nohou (footwork) :

    • poslední dva kroky zastavovače (slide)

    • v nízkém postoji s dobrou rovnováhou a vědomím odpovědnosti za únik podél postranní čáry

4. Ruce :

    • jakmile útočník zastaví driblink a chytí míč, oba obránci kopírují rukama pohyb míče.

    • nesnaží se míč útočníkovi vypíchnout

    • jestliže může útočník ještě driblovat, zůstávají obránci v nízkém postoji, připraveni k pohybu a krytí prostoru, za nějž odpovídají. Ruce pracují jako v předchozím případě.

5. Návrat (recovery) :

    • při vniku přihrávkou (penetrating pass) se obránci sprintem nejkratším směrem vracejí do vymezeného území, přitom stále sledují míč, aby mohli případně vypíchnout přihrávku.

3. Zdvojení u postranní čáry

    1. Jestliže útočník dribluje směrem k postranní čáře, jeho obránce jej musí u postranní čáry zastavit. Druhý hráč přední linie u postranní čáry zdvojí.

    2. Jakmile zdvojíme, vysune se křídelní obránce na slabé straně vpřed, aby zabránil přihrávce zpět útočníkovi, kterého opustil zdvojovač.

    3. Křídelní obránce na silné straně brání přihrávku podél postranní čáry na své straně a odpovídá také za vnik přihrávkou do středu. Učíme jej nechat dráhu přihrávky (passing lane) volnou, ale být připraven vyrazit a přihrávku zachytit nebo tečovat.

    4. Zajišťovač odstupuje hluboko, aby kryl prostor u koše.

4. Zdvojení na koncové čáře

    1. Když se míč dostane na křídlo a útočník uniká ke koncové čáře, snaží se obránce zastavit únik sám.

    2. Pivot nebo křídlo (nejbližší obránce) zareaguje a pomůže tak, aby útočník byl zastaven vně vymezeného území.

    3. Rozehrávač ze slabé strany ustupuje dolů tak, aby zabránil přihrávce do vymezeného prostoru.

    4. Pokud zdvojuje pivotman musí křídlo přebrat útočícího pivotmana, avšak když zdvojuje křídlo pivotman odstoupí, ale brání svého hráče.

5. Základy napadení a výměny (run and change)

    1. Akci run and change používáme tehdy, když se obránci mohou vyměnit maximálně na vzdálenost 3 m.

    2. Útočník musí driblovat maximální rychlostí.

    3. Úspěch obrany závisí na momentu překvapení.

    4. Naším cílem je :

    • vynutit prorážení

    • přinutit driblujícího změnit směr a driblovat k postranní čáře

    • vynutit špatnou přihrávku, lob nebo přihrávku o zem

    1. Jakmile dojde k výměně, musí obránce znovu zaujmout správné postavení - tomuto hráči říkáme měnič.

    2. Původní obránce driblujícího (běžec), se sprintem vrací, aby zaujal postavení u hráče, kterého opustil odstupovač.

    3. Odstupovač se vysune vpřed a přebere útočníka, kterého opustil měnič. Tato akce se nazývá run and change ve trojici.

Všichni hráči jsou zaměnitelní. Akci může zahájit kterýkoliv hráč bránící na pozici dle obr.

Rozestavení a odpovědnost v obraně 20

Situace při obraně na celém hřišti (21). Stejné zásady však platí i při obraně na třech čtvrtinách (23) a na polovině (22).

    1. Obránce C - pravý přední

    • je zastavovač, jestliže první přihrávka jde do jeho prostoru

    • odstupuje a zdvojuje při první přihrávce na opačnou stranu

    • předvídá zpětnou přihrávku hráči, který vhazoval ze zámezí a přihrávku útočníkovi nabíhajícímu diagonálně ze slabé strany

    • při každém vniku přihrávkou středem se musí vrátit při stálém sledování míče do vymezeného území

    1. Obránce B - levý přední

    • stejná činnost jako C

    1. Obránce A - zadní střední

    • začíná ve středu hřiště, mírně na straně, kde útočník vhazuje

    • odpovídá za přihrávku lobem přes kteréhokoliv z obou předních obránců

    • odpovídá za přihrávku lobem kterémukoliv útočníkovi stojícímu nebo nabíhajícímu do prostoru mezi čárou trestného hodu a půlicí čárou

    • zdvojuje při pokusu o vnik podél postranní čáry

    1. Obránce D - přední střední

    • brání vhazujícího

    • po vhození kryje vhazujícího, dokud se krajní přední ze slabé strany nestačí přesunout do středu. Potom zdvojuje hráče s míčem (obr. )

    • při vniku přihrávkou nebo driblinkem podél postranní čáry sleduje míč a opět zdvojuje. Při vniku přihrávkou středem se rychle vrací do vymezeného území jako při obraně protiútoku.

    1. Obránce E - zajišťovač

    • nejčastěji zůstává hluboko, aby kryl prostor u koše

    • kryje dlouhou přihrávku

    • někdy se vysouvá k půlicí čáře, aby pomohl krýt střed hřiště. K tomu dochází zejména pokud se útok nepokouší o dlouhou přihrávku nebo pokud v závěru utkání musíme získat míč.

Poznámka : Pozice, na kterých jednotliví hráči hrají měníme podle jejich individuálních schopností.

7. Rozestavení a odpovědnosti v obraně 22

Podobnost s obranou 21

1. Obránce D - hraje na hrotu obrany

    • musí vmanévrovat driblujícího k jedné straně a do zdvojení

    • spolu s křídlem na straně míče zdvojuje

    • má povinnosti zdvojovače. Nesmí proto nechat driblujícího uniknout mezi sebou a křídlem

    • při vniku míče se okamžitě se okamžitě vrací do vymezeného území.

2. Obránce B - levý přední

    • když D zatlačí driblujícího na jeho stranu, má úkol zastavovače

    • zastavuje driblujícího a zdvojuje spolu s obráncem D

    • při vniku přihrávkou ze zdvojení odstoupí nejprve do vymezeného území a odtamtud se vrací na svou pozici

    • při vniku a zdvojení na druhé straně hřiště má povinnosti odstupovače a brání všechny přihrávky do prostoru půlicí čáry a útočníkovi nabíhajícímu středem

3. Obránce C - pravý přední

    • stejné povinnosti jako B

4. Obránce A - střední

    • brání v prostoru mezi středovým kruhem a obloukem

    • když driblujícího zatlačíme do strany, přesune se k postranní čáře u míče - pomáhá bránit přihrávku do středu

    • při vniku přihrávkou středem se bleskově vrací do vymezeného území a spolu s obráncem E v tandemu kryje prostor u koše.

5. Obránce E - zajišťovač

    • brání ve vymezeném území

    • pomáhá obránci A krýt přihrávky lobem a na okamžik vypomáhá i křídelním obráncům

    • pomáhá bránit přihrávky napříč hřištěm do rohu

8. Rozestavení a odpovědnost v obraně 30

Obrana 33 (na třech čtvrtinách)

1. Obránce D - pravý ve druhé linii

    • brání přihrávku podél postranní čáry

    • zdvojuje driblujícího u postranní čáry

    • útočí-li soupeř druhou stranou, kryje střed hřiště. Při vniku soupeře na druhé straně hřiště ustupuje hluboko zpět, aby pomohl krýt prostor u koše

2. Obránce C - levý ve druhé linii - stejné povinnosti jako D

3. Obránce A - levý v přední linii

    • začíná bránit u čáry trestného hodu

    • když soupeř útočí jeho stranou musí zabránit vniku středem. Při úniku podél postranní čáry se snaží driblujícího zastavit a spolu s obráncem B zdvojit. Jestliže soupeř unikne, zdvojí jej spolu s obráncem C z druhé linie. Při vniku přihrávkou středem ustoupí do vymezeného území.

    • když soupeř útočí druhou stranou pomáhá zabránit vniku do středu hřiště. Předvídá rovněž zpětnou přihrávku hráči, který vhazoval ze zámezí.

    • když soupeř unikne podél postranní čáry na druhé straně a je zastaven a zdvojen, vrátí se A na úroveň míče do dráhy nejbližší možné přihrávky (passing lane).

4. Obránce B - pravý v přední linii

    • stejné povinnosti jako obránce A

5. Obránce E - zajišťovač (safety)

    • brání prostor u koše

    • brání jakoukoliv dlouhou přihrávku

    • při zdvojení u půlicí čáry se přesune k postranní čáře na straně míče a brání jakoukoliv přihrávku do tohoto prostoru.

9. Rozestavení a odpovědnost v obraně 10 (osobní obrana)

    • základní činnosti, které se hráči naučili při obraně na polovině hřiště platí i při vysunuté obraně (extendet defense).

    • principy, týkající se oblasti zdvojování, výměny a pomoci a návratu platí i pro osobní obranu.

    • jestliže útočníci vyklidí driblujícímu polovinu hřiště, hlasitě o tom informujeme. Obránce hráče bez míče, který opouští vlastní polovinu jako poslední zůstane na útočné polovině. Obránce u míče se pokusí navést driblujícího do zdvojení nebo do situace run and change. Tato akce často donutí útočící družstvo, aby se ještě jeden hráč vrátil pomoci přenést míč do útoku (obr. ).

    • naším přístupem ke všem vysunutým obranám je riskovat na útočné polovině, jestliže riziko nepřinese užitek, rychle se vrátit a jakmile se míč dostane do blízkosti koše, hrát solidní zajištěnou obranu.

Závěr :

Účinnost různých typů obrany je přímo závislá na :

    • technické vyspělosti hráčů

    • koordinaci činností jednotlivců do kolektivní obrany díky pochopení základních obranných principů družstva

    • vysokém stupni úsilí všech hráčů

    • přesvědčení všech hráčů, že bez ohledu na druh sportu je výsledkem vynikající obrany úspěšná sezóna

      • Hodnocení obranného pojetí v jednotlivých kategoriích

      • Kategorie žákyně

      • Nasazení a bojovnost byla na vysoké úrovni. Hráli jsme osobní obranu po celém hřišti, výpomoc pouze když útočník unikl obránci. Protože celková technická vyspělost hráček nebyla vysoká, dělala tato obrana problémy všem soupeřům a to především svojí neodbytností. Chvíli se dokázaly útočící hráčky koncentrovat na překonání obrany, ale postupem času se kupily chyby útočníků, především tím, že hráčky nedokázaly udržovat svoji koncentrovanost s postupující zátěží a únavou. Za velmi důležité jsem považoval hráčky upozornit, aby si všímaly chyb útočníků, které pramenily z únavy. Problémy měla tato obrana právě v začátcích utkání, kdy při překonání obrany, ať již únikem nebo silnostranou přihrávkou, muselo docházet ke spolupráci obránců, avšak ta nebyla na dobré úrovni a tak vznikal chaos, jehož četnost však byla oproti chybám útočníků podstatně nižší. V této kategorii jsem se také zpočátku setkával s častou chybou a to, že hráčky bránily pouze svého útočníka, i když unikal kolem jiný útočník. Pokud měl soupeř hráčku, která nehrála a většinu času postávala na hřišti, její obránce často dělal totéž. Postupně jsme v obraně přecházeli na zdvojování hráček s míčem. To bylo velmi účinné a z motivačního hlediska pro tuto obranu velmi důležité. Hráčky najednou zjistily, že předpoklady chování útočníka (přihrávka na silnou stranu, ukvapená přihrávka, chyby v driblinku apod.) jsou správné, a že obrana funguje tak, jak jsme předpokládali. Problém byl opět při zdvojení a při následném překonání. Při zdvojení se někdy uplatnila větší fyziologická vyspělost, odstrčení a naremplování, na které bránící hráčky nebyly zvyklé a pak následovala klidná nebráněná přihrávka. Zde bylo velmi důležité zdůrazňování stabilního postoje a očekávání takovéhoto chování útočníka. Součástí obrany bylo také čtení nejen situace na hřišti, ale chování útočníka. Objevovaly se už také i nadávky, zejména od starších hráček, a i fyzické napadání. Bylo třeba si uvědomit, že to bylo zkratové chování útočníka, a že jestliže se takto začal projevovat, něco (obrana, dotěrnost, nasazení) mu vadilo. Důležitá věc : neoplácet, nemluvit, nereagovat, ale naopak vydržet bránit stejně usilovně a učit se mít radost z toho, že útočník takto reaguje, protože je to známka, že se obrana daří. Zdvojení v této kategorii tedy bylo především kombinací (souhrou) tří hráček a to obránce, bránícího hráčku s míčem, zdvojujícího obránce a třetí hráčky, která bránila silnostranou přihrávku a byla to v devadesáti procentech přihrávka do šířky hřiště. Byl to další poznatek, protože hráčka tísněná obráncem zepředu a neustále atakovaná tlakem na míč neměla dostatečnou technickou zásobu přihrávek, aby se pokusila překonat obránce do hloubky hřiště. Na nepříjemnou obranu a tlak na míč byla reakce útočníka velmi prostá. Zastavit se, obrátkou se otočit zády k obránci, tedy i k spoluhráčkám v hloubce hřiště a zbavit se míče co nejrychlejším způsobem. Někdy se útočící hráčka chtěla uvolnit sama, avšak vždy to bylo pro tuto kategorii fyzicky náročné a dlouhé uvolnění, které, pokud obránci nevypustili obranu a snažili se neustále útočníka doběhnout a předběhnout, končilo vždy velmi nepřesnou střelbou na koš nebo velmi nekoordinovaným pohybem. Toto byl další poznatek z obrany a pro nácvik obrany. Zde bylo nejvíce patrné, že pokud se trénuje usilovná a dobrá obrana kupř. 1/1, trénují se zároveň i kvalitní útočné činnosti jednotlivce.

      • Protože jsme hráli i soutěže se staršími ročníky docházelo nezřídka k situacím, kdy se utkání prohrála, protože se nedařilo překonat hru starších hráček, které byly od počátku učeny k odstupování a výpomoci a k obraně pouze ve vymezeném území. Žákyně a minižákyně nemají dostatek sil na střelbu ze střední vzdálenosti a jejich střelba není dosud přesná a jen usilovná obrana, která obsahovala i dost velké procento chyb nestačila. V minižákyních hráčky viděly, že soupeř bránil méně náročněji a s větším efektem. Proto bylo důležité zdůrazňovat nutnost udržovat stále stejný přístup k pojetí obrany, i když momentálně nepřinášel výsledek. Avšak později, ještě v žákyních, právě tento přístup k obraně byl základem výrazných vítězných utkání se stejným soupeřem.

      • Kategorie mladší dorostenky

      • Zde byla situace ještě obdobná, i když v jednotlivých družstvech se již našly hráčky, které byly dostatečně technicky vybavené pro přihrávku do hloubky hřiště nebo i na slabou stranu. Z toho vyplynula další skutečnost, že bylo neustále potřeba bránit i na slabé straně (především udržovat správné postavení) a již bylo třeba znát posuny obránců a v případě překonání obrany přihrávkou na silnou stranu. Právě znalostí těchto přesunů, docházelo k tomu, že útočníci občas překonali obranné zdvojení i přihrávkou na silnou stranu, ale téměř vždy následná přihrávka končila v rukou přesunujícího se obránce tzn. že nikoli třetí hráčka, ale až další a případně další hráčka chytala ukvapenou přihrávku. Útočníci totiž reagovali tak, že okamžitě po silnostranné přihrávce chtěli rychle přenést hru na slabou stranu, aniž by sledovali obranné přesuny. Přesto i v této kategorii byly dlouhé hráčky (pivotmanky) resp. ty, které bránily hráčky na písmenech, téměř bez těžké obranné práce a většinou se hodně naběhaly hráčky bránící přechod hráček půlicí čáry s míčem. Nutno říci, že to bylo také způsobeno návykem útočících hráček, protože ty, které hrály jako pivotmanky, ty se do útočné činnosti při přechodu půlicí čáry téměř nezapojovaly. Např. po obdrženém koši odběhly do svého útočného postavení, kde pasivně čekaly, na přesun ostatních útočníků. Obranná hra tedy vypadala tak, že neustálý tlak na míč nutil ke špatným přihrávkám na tyto hráčky, které byly bráněny vlastně správným postavením obránců, tedy velmi často přecházely do rychlého protiútoku a úspěšně zakončovali právě obránci těchto hráček. Toto obranné pojetí bylo nesmírně efektivní, téměř všechny koše jsme dávali po rychlých protiútocích a také jsme vítězili vysokými rozdíly s velkým počtem nastřílených bodů a nízkým počtem obdržených bodů. Velmi často jsme špatné návyky útočníků využívali k těsné obraně po celém hřišti, takže jsme vlastně hráli přesilovku 5 na 3, protože soupeřovy pivotmanky se vůbec nezapojily do hry.

      • Velmi nízká byla četnost obranného doskakování, protože se hra odehrávala většinou mezi čarami trestného hodu nebo půlicí čarou a čarou trestného hodu, a když se objevovalo doskakování, tak především útočné, které vyplynulo ze sledování míče při zisku míče a neproměnění samostatných nájezdů, což bylo také bohužel dost časté.

      • Kategorie starší dorostenky

      • V kategorii starších dorostenek byla situace obdobná. Přispěly k tomu diametrální rozdíly ve výkonnosti družstev. Ta družstva, která pokračovala ve statickém projevu hry, neměla nejmenší šance proti našemu osobnímu obrannému systému a naopak, s naší fyzickou vyspělostí se výkonnostní propast neustále zvětšovala, protože, když byl soupeř pohodlný v mladším dorostu, byl dvakráte pohodlnější v dorostu starším. V ženské kategorii je zapotřebí udržovat neustálý pohyb hráček a jejich kondici, protože oproti mužské kategorii jsou ženy s přibývajícím věkem pohodlnější a více mají snahu si hru usnadňovat fauly a nedovolenými zákroky. Toto vše znamenalo, že jsme vítězili i 180ti bodovým rozdílem, avšak jenom proto, že soupeř byl zvyklý pohodlně přejít na útočnou polovinu, kde po několika přihrávkách do šířky vystřelil z dálky. Pokud nebyl bráněn, tak i s velkým procentem úspěšnosti. Z metodického hlediska byly některá utkání, která jsem sledoval, přímo učebnicová. Dva soupeři hráli klidný basketbal, plný střelby z dálky, protože obránci téměř stáli ve vymezeném území. Také koš dosažený z dálky býval komentovaný „nevadí“, avšak koš po vniku byl brán jako velká nepozornost obrany. Utkání končila skórem kolem 70 bodů u obou družstev. Potom jsme hráli se stejnými soupeři my, a protože jsme mu vůbec nedali šanci přejít na útočnou polovinu dostali jsme kupř. 10 bodů a dali 150. V těchto utkáních jsem došel také k zajímavému zjištění a nutno říci, že k příjemnému. Začínali jsme utkání s obranou vytaženou asi metr od čáry tříbodového území. Po chvíli hráčky začaly bránit výše a úspěšně, a protože útočníci reagovali snahou rychle se zbavit míče, obránci je získávali velmi snadno. S dalším útokem soupeře již hráčky bránily od půlicí čáry a postupně se z toho stal osobní presink po celém hřišti. Příjemné zjištění to bylo v tom, že hráčky „četly“ útok soupeře a jakmile zjistily, že mají útočníci nějaké nedostatky, okamžitě jich využily.

      • V této kategorii jsme se také setkávali i s kvalitními soupeři, kterých bylo ovšem velmi málo. A tyto zápasy byly důležité z hlediska psychické výdrže, protože v nich docházelo k vyrovnanému průběhu a rozhodovala usilovná obrana, až po určitém časovém úseku, kdy již docházelo k únavě. V těchto utkáních bylo nejlépe vidět odolnost hráček a jejich vnitřní souboj s tendencí někdy ustoupit od nesmírně fyzicky náročné obrany, když se efekt této obrany ihned nedostavil. Prostě posuzovaly svoji namáhavou obranu, oproti méně náročné obraně soupeře, která nebyla tak fyzicky náročná, a výslednou efektivitu obrany, když byl kupř. vyrovnaný stav. Tento vnitřní boj většinou končil úspěšnou dvaceti-třicetibodovou šňůrou, když se podařilo rychle získat míč a hráčky se pak staly opět suverény na hřišti. Je třeba říci, že v této kategorii bylo těchto utkání málo, na což jsme potom v podstatě dopláceli v kategorii žen.

      • Kategorie ženy

      • Hra v ženské kategorii byla naprosto odlišná, než v kterékoli dorostenecké lize. Vzhledem k tomu, že hráčky skočily do ženské 1. ligy bez jakékoliv zkušenosti s ženským basketbalem, byl to pro nás zpočátku šok. Úvodní utkání se hrála ve velké euforii a také se stejným osobním obranným systémem jako v dorosteneckých ligách. Po prvních prohrách však došlo k obratu. Najednou hráčky samy od sebe ustoupily od agresivního, běhavého a nátlakového způsobu obrany a dávaly tím větší manipulační prostor soupeři a tím šanci rozhodování v klidu. Následkem toho byly další prohry a boj o sebevědomí. Při presinkové obraně byly někdy hráčky úspěšné, ale pouze jednou. Okamžitě následovala reakce útočníků na změněnou obranu a následovaly rychlé a laciné koše. Teprve až v první lize jsme byli donuceni reagovat na hru útočníků a tzv. nucením do určitého směru vytvářet pasti ke zdvojování. Teprve až v 1. lize jsme se museli zamýšlet nad tím, že je třeba opravdu tlačit útočníky od středu k postranním čarám, aby měli omezenější výběr možností. A už vůbec nevycházelo zdvojování zastavením útočníka u postranní čáry a to proto, že po zahrání tohoto způsobu obrany útočníci okamžitě zareagovali tak, že nechali technicky vyspělou rozehrávačku samotnou a křídla i pivotmani odběhli až na koncovou čáru. Po přechodu půlicí čáry, rozehrávačka i dobře bráněná obráncem, chvíli „vodila“ obránce a poté po uvolnění křídel V únikem nebo clonou pivotmanek, přihrála a většinou následovala clona na pivotmana v dolním postavení. Tzn., že pro zdvojení se zvětšily vzdálenosti na rychlé a překvapivé zdvojení a rozehrávačka měla dostatečný přehled o hře a okamžitě reagovala na pokus o zdvojení přihrávkou.

      • Obranný systém musel reagovat na tyto změny, tzn. že jsme změnili zdvojování (zdvojovala a zastavovala silnostranná hráčka, silnostranný pivotman na koncové čáře) a museli jsme kombinovat osobní presink s zónovým (nejčastěji 1-2-2, 1-3-1). Zónové presinky jsme kombinovali podle toho, zda se hrál na celém hřišti, na 3/4 nebo na polovině hřiště. Své místo získala i zónová obrana. Hráli jsme ji v rozestavení 2-1-2 nebo 3-2.

      • Další změna byla v obraně pivotmana. Rozlišovali jsme horní postavení pivotmana a dolní. V dolním postavení jsme bránili stejným způsobem, avšak změnila se práce obránce pivotmana dokud byl na slabé straně. Při uplatnění obrany pivotmana tak, jak bylo naznačeno, často docházelo k tomu, že pokud obránce bránil z boku, docházelo k zablokování pozice, následoval přesun slabostranné hráčky do rohu, rychlé přenesení míče a pivotman pak byl ve střelecké pozici viz obrázek.

      • Velký rozdíl byl také v tom, že téměř vůbec se neposuzovala hra pivotmana jako porušení pravidel tří vteřin a naše malá fyziologická vyspělost, nižší hmotnost a absence zkušeností neměla šanci proti zkušeným pivotmanům. Horní postavení jsme nebránili zepředu, ale byla snaha pivotmana do horního postavení nepustit, přesně tak, jak bylo naznačeno ve cvičení „sedm v jednom“. Pokud pivotman hrál v horním postavení, spolupracovali jsme při jeho obraně odstoupením obránců křídel a rozehrávačů. V dolním postavení při obraně zepředu jsme museli více spolupracovat, už proto, že jednoznačně byla lepší přihrávka útočníků na pivotmana. Slabostranný pivotman odstupoval za silnostranného a slabostranné křídlo až před slabostranného pivotmana viz obrázek.

      • Pokud soupeř hrál v postavení pivotman, postman, znamenalo to, že obránce postmana odstupoval až k silnostrannému pivotmanovi, obránce rozehrávače před postmana a slabostranné křídlo až do vymezeného území pro krytí dlouhé přihrávky.

      • Nejpodstatnější byl rozdíl ve fyzickém kontaktu. Prakticky při přechodu půlicí čáry nastupovala tvrdá fyzická práce ve znemožnění pohybu útočníka do žádaného směru tzv. vyboxování z pohybu. Zaměřili jsme se na nepouštění útočníků na silnou stranu. Problém byl opět ve hře pivotmanů, kdy při útoku dobíhal pátý pivotman tak, že nejdříve tvrdě narazil do obránce, po ztrátě rovnováhy obránce se okamžitě otočil zády ke koši zaujal pozici a po následné přihrávce již byl těžko k ubránění. Tzn., že obránce pivotmana, který bránil až od území trestného hodu, téměř neměl šanci ho ubránit. Ve cvičeních na tréninku jsme museli přidat více kontaktu ve hře bez míče a v podstatě více soustředění se na hru slabostranných útočníků.

      • Na obrannou hru měla podstatně větší vliv komunikace mezi obránci a to taková, že hráčky musely mluvit neustále.

      • Další změnou, oproti předcházejícím kategoriím, byl přesun hry více do území za prodlouženou čarou trestného hodu, tj. i aktivnější obrana pivotů než dosud. Útočné doskakování soupeře nás dosud příliš netrápilo, avšak v této soutěži, i když se značnými rozdíly, se již objevovalo a byly z toho zpočátku velmi laciné koše.

      • Další problém byl v tom, uvědomovat si, že ne všechny hráčky musí obránce bránit stejně. Vyskytovaly se zkušené hráčky, které kupř. několik útoků „nehrály“, aby pak při nepozornosti obrany daly několik laciných košů.

      • Lze konstatovat, že až teprve ve druhé polovině soutěže se družstvo dokonale seznámilo s tím, že obrana musí reagovat neustále na okamžité změny útoku, že tyto změny musí neustále očekávat, že musí neustále hodnotit situaci a předvídat a že obrana musí být nejen pohyblivá, dotěrná a nepříjemná pohybem, ale musí mít také sílu. Obránce musí umět stát ve stabilním postoji, musí předvídat a reagovat na tvrdou hru útočníka a o každý kousek místa na hřišti bojovat. Hráčky si ověřily, že když začnou sledovat pouze míč, přichází o malou výhodu postavení a to nejen při doskakování.

      • Lze také ale konstatovat, že liga měla velké rozdíly ve výkonnosti družstev, a protože mé hráčky měly dobré základy individuálních činností, mohly úspěšně hrát i tuto soutěž již v dorosteneckém věku.

      • Závěr

      • Praktické poznámky

        1. Uvedené pojetí obrany není zřejmě příliš často využíváno v trenérské praxi. Na trenérském semináři v Děčíně v roce 1998 přednášel a předváděl americký trenér Bob McKillop individuální činnosti jednotlivce, zásady herního projevu atd. Byla to téměř totožná přednáška s tím, co jsem popsal v této práci. Trochu jsem byl překvapen reakcí předvádějících hráčů (reprezentace do 20 let), ale i částí zúčastněných trenérů na některá cvičení. Hráči předváděli cvičení před téměř 200 diváky, a proto měli obavy ze správného provedení, a také to nebylo některým příliš příjemné. A toto byla právě jedna část naše přístupu nejen k tréninku, ale i ke hře, kdy si hráč musí zvykat na psychickou zátěž v průběhu celého tréninkového procesu a nesmí se stydět skočit po míči, nesmí kontrolovat estetičnost svého pohybu, ale rozhodující pro něj je jen účelnost pohybu tak, aby byla v souladu s tím, co se učí a co má dosáhnout. Bez tohoto předpokladu nelze nikoho naučit agresivní obranu ani útok, protože při tomto nácviku se padá, dochází ke kontaktu, vůle je víc než umu, ne všechno se daří, takže to někdy vypadá velmi legračně. Ale to do tréninku patří a patří to i do projevu hráče. Je důležité vidět snahu hned na počátku jakéhokoli cvičení. Někteří z trenérů se podivovali nad účelností cvičení kupř. učit hráče padat resp. nebát se padat. Při učení kvalitní obrany dochází k řadě kontaktů a prorážení soupeře. Jestli obránce se bude bát nárazu, určitě v poslední chvíli před kontaktem uhne.

        2. Vliv na učení má také výsledek realizace. A to také ovlivňují rozhodčí. Z pohledu tréninku je rozhodčí pro hráčky jednou z psychologických překážek, evokující emoce, s níž je třeba se umět vyrovnat. Znamená to umět se vyrovnat za každého stavu s rozhodováním rozhodčího. To z pohledu hráček. Ale z druhého hlediska učení agresivní obrany mne nesmírně trápí a vadí mi, že někteří rozhodčí rozhodují tak, aby obě strany měly zhruba stejně faulů. Jsou dokonce rozhodčí (i ligoví), kteří po zápase ihned spočítají fauly a oznámí je trenérům, aby zřejmě zabránili dohadům. Velmi špatně se pak učí hráčky nebát se kontaktu, když jsou ve správném postavení a dojde ke kontaktu, který je posouzen vždy jako faul obránce. K tomuto nejvíce docházelo v žákovských kategoriích a kategorii mladšího dorostu, kdy útočníci neměli dostatek technické vyspělosti, rozhodli se pro únik, realizovali ho a nedokázali ve zlomku sekundy zareagovat na včasný správný pohyb obránce. Dále k tomuto docházelo zejména v 1. lize, kdy starším a zkušeným hráčkám byly jejich chyby velmi často promíjeny. Právě tyto starší hráčky nahrazovaly nedostatek pohybu skrytými fauly, na které ale mladé a nezkušené hráčky nejsou příliš připraveny.

          1. Rozhodčí se tak podílí na herním projevu hráček, protože ty, když zjistí, že rozhodčí špatně posuzuje včasnost zaujetí postavení, mají tendenci chovat se jako ty starší a zkušené hráčky tzn. více se stáhnout a místo kvalitní obrany si občas pomoci drobným skrytým faulem. V mé praxi jsem si velice vážil rozhodčích, kteří v soutěžích minidívek, kdy toho děti ještě moc neumějí, dokázali řídit utkání jako kdyby hráli dospělí tj. nedávali najevo, že minisoutěže jsou pod jejich úroveň.

          2. Rozhodčí, řídící krajské soutěže nemají dobrou úroveň a začínajícím sportovcům i trenérům v ničem příliš nepomohou. Rozhodčí řídící dorostenecké ligy již byli na dobré úrovni, i když rozdíly byly velké. Bylo vidět, kteří rozhodčí měli zájem o hru, a kteří ne. V 1. lize je arogance rozhodčích zcela jistě nejvyšší, i když do jisté míry se to dá chápat, ale vůbec nepůsobí profesionálně. Doslova funguje pojem nováčkovská daň. To, co si mohou vůči rozhodčím dovolit reprezentanti, starší a reprezentační trenéři i hráči a hráčky, to se nováčkům nepromíjí. Tolik úvaha nad rozhodčími.

        3. Měl jsem možnost vidět trénovat mnoho družstev, ať již dospělých ligových, reprezentačních, různých mládežnických nebo i minižákovských. V náročnosti tréninků, v důslednosti, v koncepci, tréninkové disciplíně však byly obrovské rozdíly. Některá ligová družstva dospělých trénink jenom stínují, nikomu nevadí jaký přístup mají hráči a hráčky k tréninku. Proto asi také bylo možné, že naše družstvo, kompletně složené ze starších dorostenek a dvou mladších dorostenek, mohlo hrát úspěšně 1. ligu dospělých. V přístupu k tréninku, motivaci, důslednosti a vůbec v úrovni tréninku jsou zřejmě největší rezervy našeho basketbalu. V mnoha ligových klubech se spoléhá na to, že jiné kluby vypěstují kvalitní hráče a hráčky a ony si je pak „koupí“. Pokud ovšem tito hráči a hráčky přestanou náležitě trénovat, zákonitě klesnou s výkonností do klubového průměru. Každý talentovaný hráč či hráčka při kvalitním tréninku neustále rozvíjí své schopnosti, stále se lepší. Tam, kde klesne motivace k usilovné práci v obraně, tam zůstává jejich výkon stát, protože se prosazují proti stejně „postiženým“ hráčům.

Přínos, výsledek a význam

Základní přístup k pojetí obrany, byl dle mého názoru správný, protože celý osobní obranný systém a hlavně individuální obranné činnosti jednotlivce, dosáhly velmi dobré a požadované úrovně a výsledek byl takový, jaký jsem chtěl dosáhnout. V dalších fázích tréninku jsme se samozřejmě učili i jiné obranné systémy, presinkové obrany apod. Ve všech námi zkoušených obranách se projevil základní rys učení obranných činností jednotlivce. Čím lépe byly dovednosti zvládnuty, tím více byly použitelné v kterémkoli systému a tím rychleji probíhalo učení nových dovedností. V podstatě šlo o to, že se jednotlivé hráčky nemusely věnovat již dříve naučeným dovednostem a rychleji se adaptovaly na nové činnosti a věnovaly pozornost rozdílům mezi obranami. Dokonalost těchto dovedností také umožňovala i vyšší kreativitu při nových cvičeních, dále umožňovala lepší čtení obrany a lepší reagování na útočnou aktivitu. Bylo také zřejmé, že důraz na obranu, který byl základním rysem po dobu vývoje družstva, zanechal na hráčkách pozitivní vliv i na jejich útočné činnosti jednotlivce. Hráčkám později příliš nevadil kontakt s obráncem, dokázaly přímočařeji hrát na koš. To, že se hráčky naučily přijímat náročnou obranou hru jako samozřejmost, mělo výrazný vliv na jejich uplatnění ať v reprezentaci nebo i jiných ligových oddílech. Zejména reprezentační družstva stejných věkových kategorií byla ideální možností realizace jejich schopností a zisky medailí na mistrovství Evropy velkým zadostiučiněním. Schopnost hráček důsledné a náročné práce v obraně upřednostňovala jejich použití v kterémkoliv družstvu. Ovšem méně hráčkám vyhovovalo pojetí basketbalu takové, které nebylo založeno na rychlém protiútoku a na trvalém tlaku na míč tj. takové, které neumožňovalo využití jejich potenciálu v obraně a tím i možnosti rychlého přechodu do útoku. V těchto systémech se smazávaly jejich přednosti a naopak se objevovaly chyby pramenící z jejich nevyzrálosti a použitelnost v takovýchto postupných systémech omezovala i nižší spolehlivost střelby z větší vzdálenosti. Je možno konstatovat, že agresivní obrana produkuje i agresivní útok.

V družstvu však byly i hráčky, které neměly příliš velkou kreativitu. Jejich obranné úsilí bylo sice na velmi vysoké úrovni, ale vnímání, proč tuto obranu hrají a za jakým účelem, již bylo na nižší úrovni. Prakticky to znamenalo, že tyto hráčky nedokázaly pružně reagovat na změny, nedokázaly zjistit, kdy je třeba použít moment překvapení, nedokázaly přemýšlet, jak dostávat útočníky do problémů, ale šly si prostě „odpracovat“ svoji obranu. To již v dospělé kategorii nemělo šanci na úspěch a tyto hráčky nestačily. Při utkáních s dospělými družstvy, které disponovaly menší kvalitou individuálních útočných činností, tyto nedostatky nebyly tolik patrné a tyto hráčky se prosazovaly více, i proto, že jednoduchý rychlý protiútok, zakončující zisk míče, na ně nekladl velké nároky. Jednoznačně se potvrdilo, že basketbal je sport, který vyžaduje velkou míru kreativity a to zejména na nejvyšší úrovni.

Popsaný způsob a pojetí obrany je jen malá část z toho, co musely hráčky zvládnout. Předpokladem k tomu bylo naučit se další dovednosti (útočné i obranné), které s basketbalem souvisí. K tomu sloužila celá řada dalších cvičení, která musela mít své místo v tréninkovém procesu. Důležité bylo také tréninky sestavovat tak, aby se v nich neobjevoval stereotyp. Stejná činnost se dá nacvičovat velkým množstvím různých cvičení, a proto bylo vhodné tyto cvičení obměňovat. Nedílnou součástí musí také být snaha trenéra neustále konfrontovat své názory a poznatky s jinými. I trenér musí stále sledovat vývoj a hledat, která cvičení by byla vhodná do jeho záměru a to buď z odborné literatury nebo u ostatních trenérů. Z metodického hlediska, vždy, když se nám v tréninku něco nedařilo, vrátili jsme se zpět k jednotlivým částem cvičení a k jednodušším formám cvičení. Nebyla zde popsána fyzická příprava, která je dalším nutným předpokladem ke zvládnutí takového způsobu obrany. Lze tedy konstatovat, že jen komplexní přístup všech, kteří se podílejí na realizaci záměru, ke všem atributům sportovní přípravy může zajistit, aby takovýto způsob obrany byl dostatečně účinný a efektivní.