Driblér č.9/12

přidáno: 24. 9. 2012 13:30, autor: Tomas Cada   [ aktualizováno 24. 9. 2012 23:21 ]


Šampioni nikdy neprotestují, jsou příliš zaneprázdněni zlepšováním sebe sama

Můj symptom Alan Stein

Je dnes mnoho dětí, které nechápou basketbal jako NAŠÍ hru, ale jako SVOJÍ hru. Hrají spíše pro své statistiky, než pro výsledek utkání. A dovolíte ještě jedno klišé? Hrají vice pro své jméno na zádech trika, než pro název klubu vpředu na prsou.. Fajn, myslím že tato 3 často používaná klišé jsou dostačující pro to, co chci říci.
Pro mne existují 3 symptomy nemoci “já”, z nichž každý podstatně snižuje rozvoj a rust hráčů. Pracoval jsem již na “milionech” kempů a viděl tyto symptomy u hráčů všech věkových kategorií a úrovní:


Příliš COOL
Tento symptom se stává přebujelým,ve skutečnosti přimo epidemií. Hráči jsou příliš COOL na to aby poslouchali, když trenér mluví, jsou příliš COOL na to aby ukázali entusiasmus pro drily, jsou příliš COOL na to,aby se pořádně rozcvičili, jsou příliš COOL na to, aby skočili na palubovku pro míč nebo si stoupli do prorážení a příliš COOL nato, aby lidem okolo nich dali vědět, že něčemu nerozumí nebo potřebují pomoc. Zajímají se víc o to, jak vypadají,než o svůj výkon a jsou tak příliš COOL, že raději vypadají dobře a prohrají, než aby vypadali špatně a vyhráli


Příliš SKVĚLÍ
Tento symptom je klamavý…….protože je to de facto iluze. Hráči, kteří si myslí, že jsou příliš dobří, tak ve skutečnosti nejsou. Jsou tak hypnotizováni jejich hodnocením, nebo mají vymyté mozky jejich okolím, že nechtějí připustit, že jsou oblasti v jejich hře, které vyžadují zlepšení. Jsou příliš skvělí na to, aby pracovali na své levé ruce, příliš skvělí na to aby pracovali na práci nohou, nebo příliš skvělí, aby pracovali na své hře ve střední vzdálenosti. Kdo potřebuje tyto věci, když umí např. snadno zatloukat do koše? Hodně dobří hráči jsou typy, kteří mají první střelu a druhou přihrávku. Ti naši ”příliš skvělí” mají první střelu, druhou střelu a přihrávku žádnou. Nezajímají je ti okolo v lepší pozici - když si spoluhráč neumí získat balon, je to jeho problem


PŘÍLÍŠ PLAŠÍ
Tento symptom je velmi komplikovaný. Nevím, jestli mám jít tak daleko a říci, že být stydlivý je vlastně egoistické a určitě to brání zlepšování se. Musíš být asertivním, když se chceš zlepšovat. Nemůžeš se stydět položit otázku! Nemůžes nemít odvahu vystoupit a požádat kouče o pomoc! Nemůžeš být plachý a nekomunikovat v obraně i v útoku. Většina děti přestanou být plaší, když se dostanou na facebook, twitter apod… ale rychle zalezou do ulity, když mají mluvit z očí do očí.
Když se snažíš být tím nejlepším hráčem, maximalizovat svůj potenciál a hrát na nejvyšší možné úrovni, nemůžeš být příliš COOL,SKVĚLY, nebo PLACHÝ, musiš najít lék na tyto viry.



Na universitě v Bostonu jsem motivoval negativně. Zjistil jsem, že to ze začátku fungovalo, ale na konci sezony všichni umírali touhou po konci a člověk je ztratil. Poslední dva roky na BU jsem motivoval pozitivně a měl mnohem lepší výsledky
Rick Pitino



Dril: Střelba kombo po cloně

Každý hráč potřebuje míč ...



Video: Malé ukázky dynamických cvičení





Jediná disciplína, která je dlouhodobá, je sebedisciplína
Bum Phillips




Rick Stoner - Jedna z největších chyb

Chtěl bych říci něco o jedné z největších chyb, kterou dělají hráči, když střílí na koš – ohýbají kolena. Ohýbání kolen, když střílí hráč na koš, může být velkou překážkou pro samotný jump. To ti může znít trochu podivně, protože jsi možná celý život učil „měj ohnutá kolena, když střílíš“, nicméně to není úplně správně. Především a hlavně, čím více ohne hráč kolena, tím pomalejší jeho jump bude, a nikdo nechce pomalý jump, obzvlášť ve vyšší soutěži. Za druhé, hráči, kteří ohnou kolena jako jejich první pohyb, tak je vystrčí dopředu a mají je před svými špičkami nohou což je hlavní překážkou při trajektorii jumpu (střely z výskoku). Hráči, kteří střílí na koš, se musí prvně snížit v bocich (ohnout v kyčlích), což pokud je uděláno správně, střelce dostane do pozice, kdy drží rovnováhu pro střelbu. Tento pohyb lehce posune ramena vpřed a to před úroveň kolen. Ano, kolena jsou trochu ohnutá, ale jako vedlejší produkt snížení boků směrem dolů.
To, co mnozí mladí hráči dělají špatně je, že kolena ohnou jako první. Když hráč ohne při jumpu kolena jako první, tak se automaticky dostane mimo svoji rovnováhu, protože kolena se ohnou vpřed přes prsty nad nohou. To způsobí, že hráč se pohne vpřed a to eliminuje šanci na střelu z výskoku (jumpshot).Výskok je při jumpu podmíněn snížením boků a rameny vpřed. S rameny vpředu může hráč při střelbě pohnout rameny nahoru a vzad a tím docílit vysokého oblouku při odrazu ze snížených boků na rozdíl od ploché střely, ke které nutí hráče ohnutá kolena.



V životě není žádné jistoty, jen příležitost
Douglas MacArthhur




Hra: Herní set proti zóně 2-3

Varianta 1: rotace rozehrávačů...



Video: Zajímavá a užitečná hra 4-1



Většina toho co umím a moje filosofie koučování se rozvinuly po velkých frustracích
Dick Bennett


Brian Mc Cormick- Rozvoj basketbalové inteligence úvod

Charakteristika inteligentního hráče
- Vybere si nejlepší variantu v kratší době
- Hledá nejlepší volbu z daných alternativ a kalkuluje s riskem, který každá sebou přináší, až udělá správné rozhodnutí
- Zná tu správnou herní variantu, kterou má použít, a to v kterýkoliv moment zápasu ve vztahu ke skóre a k času
- Neuspěchá nic a vždy se cítí bezpečně a spolehlivě, když jde do pohybu
- Neztrácí přehled po celém hřišti a vždy má dost času pro zahrání akce
- Vyvažuje riskantní záměr a snadnou hru
- Adaptuje se na změnu situace
- Ví kdy a kam přihrát, a kdy je lepši ohrozit koš nájezdem
- Má velmi dobré vnímání spacingu (prostoru), správně odhaduje vzdálenost mezi ním a    spoluhráčem anebo obráncem
- Ví, co udělá s míčem ještě dříve, než ho chytí
- Svojí kreativitu dává ve prospěch týmu
- Ví jak hrát bez míče


„Struktura rozpoznávání vlastností ve sportu“ popisuje 3 elementy nutné pro úspěch ve sportu:
1. Schopnost dělat rozhodnutí: vědět co dělat
2. Motoricky dovednostní způsobilost: být schopen fyzicky to dělat
3. Positivní mentální stav: být motivován a odhodlán to dokázat


Rozvoj basketbalové inteligence se soustředí na první element, tj. na dovednosti vyžadující rozhodování. Aby hráči mohli dovednosti uplatňovat, potřebují mít také fyzickou schopnost, motivaci a odhodlání. My se primárně zaměřujeme na ne úplně snadno uchopitelné dovednosti, vedoucí ke schopnosti dělat rozhodnutí, která vedou k oddělení elitních hráčů od těch průměrných.
Basketbal je velice rychlá hra, která vyžaduje po hráčích, aby dělali rozhodnutí ve zlomcích vteřin. Hráči, kteří předvídají a dělají rozhodnutí rychleji než jejich protihráči, mají rozhodující výhodu a hráči kteří dělají rychlejší a přesnější rozhodnutí, prokazují basketbalovou inteligenci.
Basketbal má přitom tendence být tradicionalistickým sportem, tj. věříme, že hráči se rodí s přehledem na hřišti a s vysokým basketbalovým I.Q., takže ignorujeme jeho rozvoj. Trenéři a hráči věří v jejich přirozenou kvalitu a tato víra je infiltrována do celého systému jejich rozvoje, který zdůrazňuje raději získávání talentovaných hráčů než rozvoj dovedností hráčů na stávající soupisce.
Tyto dovednosti však mohou být trénovány. Hráči mohou zlepšovat svoji předvídavost „ dejme tomu jako výsledek vytříbené schopnosti vybírat si lepší podněty a ignorovat nepodstatné zdroje informaci“. Abychom rozvinuli basketbalovou inteligenci, musíme rozvíjet drily rozvíjející vnímavost tak aby věděli co číst, kdy to číst a jak reagovat na to co přečtou. Z tohoto důvodu je žádoucí změnit náš přístup k rozvoji dovedností tradičním trénováním, protože technický přístup neumožňuje zvyšovat herní inteligenci. Rozvoj basketbalové inteligence umožňuje jiný přístup, založený na globální trenérské metodice, na taktickém přístupu na rozdíl od technického přístupu.

V tom úplně čirém slova smyslu globální trenérskou metodou je samotná hra. Na druhém konci spektra je analytická metodologie kde trenér používá velmi exaktní instrukce.
Při používání analytické metodologie, trenér říká hráči, kam přesně má dát nohu, kam má nohou pohnout a kam má jít .Za tímto účelem určí dril, kdy útočící hráč začne na trojkové čáře, udělá jab step (výpad nohou), crossover(dribling) a krok směrem ke koši. Trenér koriguje každý pohyb, dokud není perfektní, kdy hráč posune nohu např. o 15 cm při jab stepu, prohodí míč pod koleny a jde okolo imaginárního obránce na koš.
Při použití globální metodologie, kouč určí scénář hry 1na1 a přikáže hráči hrát na koš. Perfektní metodika je někde uvnitř tohoto spektra a je závislá na dovednostní úrovni a zkušenosti hráčů.
Nicméně, globální trenérská metodologie pomáhá hráčům rozvíjet dovednosti dělat rozhodnutí, nutné pro úspěšnou hru.
Analytická metodologie používá technický přístup k rozvoji dovedností. Tým trénuje a rozvíjí individuální technické dovednosti (střelba, přihrávky, dribling) a nechává na hráčích, aby odkryli sami jak použít tyto dovednosti v dynamickém herním prostředí (Villepreux). Technický přístup vyžaduje hodně herní strategie trenéra, tj. hraje spíše herní sety, ve kterých se snaží získávat dobré střelecké pozice.

Globální metodologie využívá taktický přístup k rozvoji dovedností. Spíše, než cvičení individuálních dovedností izolovaně, hráči rozvíjí své technické a taktické dovednosti současně při hře a při modifikované hře. Hráči používají svojí znalost taktických dovedností k produkování dobrých střel. Hráčův úspěch v zápase je závislý na jeho schopnosti přečíst hru, udělat rychle vhodné rozhodnutí a zahrát herní situaci v dynamickém prostředí.
Samotná hra nepřináší fixní situace, které se neměnně opakují. Když se hráč naučí jab step a crossover v izolovaném prostředí s trvalým trenérovým dozorem, tak se nepřizpůsobuje přítomnosti obránce. Následně v zápase, kdy je obránce na hřišti, tak právě obránce vytváří novou dovednost. Hráč nemůže předurčovat jab step a crossover, ale místo toho se musí přizpůsobit obránci a jeho reakci na jab step.
Schopnost rychle a efektivně měnit naučené dovednosti je možné pouze, když je hráč vystaven systematickému rozvoji jeho intelektuální kapacity. (Wein). Globální metodologie a taktický přístup poskytují systematický rozvoj hráčovi intelektuální kapacity, protože trenérova zpětná vazba se koncentruje spíše na správná rozhodnutí hráče než na preciznost jednotlivé dovednosti. Hráč se učí dovednost spíše proti obránci, než v izolaci, takže je připraven na obránce v zápase.

Model učení her pro jejich pochopení je vybudován na základě globální trenérské metodologie a taktického přístupu. Zahrnuje 6 kroků (Butler a McCahan)
1. Hra stanoví pravidla, vybavení prostor, hráčskou kategorii kde všichni hrají
2. Poznání hry: Hráči se učí a respektují pravidla
3. Taktická připravenost. Hráči rozumí hře – umí řešit herní situace v zápase
4. Dělat správná rozhodnutí. Hráči trénují elementy jak se rozhodovat, tedy:
- Selektovaná pozornost: věnování pozornosti důležitým podnětům
- Předvídavost: předvídání reakcí soupeře
- Používání vhodných dovedností
5. Provádění dovedností: Hra motivuje hráče, aby se učili dovednosti, a rozvoj dovedností zvyšuje herní výkonost
6. Výkonnost: Hráči se zlepšují, jak tento cyklus pokračuje

Pro mladé hráče nebo nováčky, modifikujeme hru tak aby naučila základní dovednosti v zábavném prostředí, kde dostávají prostor k využívání těchto dovednosti. Mladší hráči trénují v rámci většího prostoru, zatímco pokročilejší potřebují trénovat v těsnějším prostoru. Při technickém přístupu, když chce trenér osvěžit tréning, přidá zábavný dril, např. štafetový závod nebo podobnou soutěž. Avšak štafetový závod neučí herním dovednostem. Kolikrát potřebuje hráč jít přímo od základní čáry k základní čáře?
Namísto toho, model učení her pro jejich pochopení používá modifikované hry, např. rugby 2 na 2, aby tak vytvořil prostředí učící soutěživosti, kdy hráči trénují rychlostní dribling a otevřené dvojtakty, ale přitom používá základní herní pravidla a učí hernímu spádu a strategii.. Hra není pouze závodem, ale útok se snaží skórovat, obrana zastavit útok a získat míč pro vlastní skórování. Zavedení hry jako Rugby 2na2 mezi mladé hráče nebo nováčky namísto štafetových závodů uvádí hráče do hrací formy, generuje pochopení hry, zavádí základní taktické schopnosti (střelba z jumpu x dvojtakt, přihrávka volnému hráči), začíná s rozvojem dovednosti rozhodování se hráče ( raději přihrávku nebo dribling, raději zastavit míč nebo chránit koš) a trénuje přitom ty samé dovednosti jako štafetový závod (dribling, přihrávky, střelba)



Jak hráči získávají více zkušeností, tak cyklus pokračuje, tím jak hráči rozvíjejí náročnější dovednosti prostřednictvím hry. Hráči trénují střelbu nikoliv podle instrukcí trenéra. Ale používají zakončení podle postavení obránců. Trenér přidává na komplexnosti cvičení založeném na schopnostech hráčů, zkušenosti a výkonosti.
Rozvoj basketbalové inteligence zabere mnohem více času a je to těžší proces, než naučit hráče pár herních setů, dobře zorganizovaný protiútok a základní obranné schéma. Nicméně, každý si přeje mít hráče s basketbalovou inteligencí: hráče, který vždy dokáže být na správném místě a hrát tu správnou hru. Bývá obvyklé, že hráči, kteří mají pokročilou dovednost správně se rozhodovat a dovednost předvídat, což charakterizuje inteligentního hráče, jsou těmi hráči, kteří se dostávají na vyšší herní úroveň
Někteří velcí trenéři používají analyticko technický přístup. Nedovolí tak hráčům rozvinout jejich basketbalovou inteligenci. Hrají jeden herní set za druhým a odrazují tím hráče od myšlení. Když však tito trenéři mají úspěchy i na nejvyšších úrovních, proč by oni trávili čas rozvíjením basketbalové inteligence?
Pak však mnozí trenéři kritizují dnešní hráče, že „ neumí hrát“: Brzo poté co přebral funkci Head Coache v Charlott Bobcats, řekl Larry Brown: „ Věci které hráči neumí, docela otřásají mým vědomím… Jako když jsi na slabé straně v obraně a musíš vidět míč a svého hráče, nebo mluvit v obraně, nebo odmítnout míč na jednu přihrávku, nebo přihrát prvnímu volnému hráči namísto fintování před obráncem. Je přece nějaký důvod, proč je volný, ne“?
Hráčům chybí tato hráčská inteligence, protože trenéři cítí tlak na sebe, co týče vyhrávání zápasů, takže musí převádět ihned výkony a nemají čas k rozvoji basketbalové inteligence, protože to je dlouhý proces. Trenéři se soustředí na nejrychlejší způsob jak se zlepšovat než na ten dlouhodobý. Tento přísný a autoritativní styl koučování nerozvíjí herní inteligenci .
Přistupovat k týmu s úmyslem rozvinout basketbalovou inteligenci nutí kouče používat odlišnou strategii od trenéra, který chce memorizovat herní sety. Tento trenér si musí být jistý tím, že se hráči zodpovědně učí tomuto způsobu hraní, musí akceptovat chyby jako součást procesu a musí vzbuzovat v hráčích otázky. Musí se také soustředit dál, než jsou jen momentální výsledky. Tedy trenér, který se rozhodne rozvíjet basketbalovou inteligenci, se zavazuje ke stylu, který je orientován na filosofii, jež je dlouhodobě orientována na hráče. Když hráči dostávají více svobody a vědí, že mají důvěru kouče, tak se více naučí a zároveň je to pro ně větší zábava. Velice rádi pak řeší problémy v různých situacích na hřišti, protože mají mentální dovednosti k vybrání si správného řešení.
John Wooden vychovával hráče, kteří byli kreativními řešiteli problémů. Učil, že to jsou soupeři, kteří určují odpovědi (reakce) hráčů v průběhu hry.

Comments