Driblér č.1/11

přidáno: 13. 2. 2011 10:20, autor: Tomas Cada   [ aktualizováno 23. 1. 2012 11:45 ]

Vítězové trénují tvrdě i tehdy ,když se nikdo nedívá





Alan Lambert: Vítězná bitva o pozici na hřišti

Pro to,aby byl basketbalista úspěšný, by měl  mimo jiné zvládat jednu důležitou dovednost. Jde o schopnost vyhrávat souboje o pozice.Ta má přímou souvislost s uměním uvolnit se, získat pozici , kterou chce hráč na hřišti získat, nebo naopak zabránit soupeři udělat totéž. Basketbal je ve skutečnosti bitvou o prostor na hřišti. Může se jednat o pozici na dolním postu s cílem dostat míč do míst s vysokou procentní střeleckou úspěšností, nebo třeba o náběh ze slabé strany pro získání dobré střelecké pozice na písmenech. Obdobně je tomu i při získávání pozic na perimetru. Bitva o získání prostoru se netýká jen hry s míčem, protože doskakující hráč získáváním a udržováním pozic na obranném i útočném doskoku často rozhoduje o zhodnocení obranné a útočné hry týmu. Pro středního rozehrávače, ale hráče s míčem vůbec, bitva o prostor představuje schopnost získat přes obránce takovou pozici, která nutí další obránce k výpomoci a tudíž k situacím, kdy hráč s míčem najede a vyhodí na spoluhráče,jehož obránce šel na výpomoc, tedy do výhodné střelecké pozice.

Měj nohy neustále v pohybu, ale účelně

Jestli existuje nějaká obecná rada pro trenéry, jak získávat prostor, pak je to mít nohy neustále v pohybu. Nicméně se musí jednat o inteligentní a dobře načasovaný pohyb, přičemž  se nejedná pouze o pohyb v maximální rychlosti. Bezpochyby explosivní pohyb je nutný k získání prostoru, ale pokud je ten pohyb čitelný, tak protihráč obdobných kvalit jako má útočník bude tento pohyb předvídat a boj o prostor vyhraje.

Základní principy boje o prostor

První důležity princip se nazývá PRP (psychological refractory period, což lze volně přeložit jako psychologicky neprolomitelný časový interval). Tento PRP faktor v zásadě popisuje duševní i tělesné limity ve vztahu ke dvěma momentům, které nastávají z časového hlediska těsně po sobě (méně než 2/10vteřiny). Jestliže druhý moment nastane do 2/10 vteřiny po prvním, tak ten, kdo se pokouší reagovat na tento druhý moment, bude ve své reakci nutně zpožděn (alespoň o půl  vteřiny), než se mu povede na tento druhý moment zareagovat. V boxu tomu říkají úder 1-2. Pro basketbalisty se PRP koncentruje např. na krátké rychlé náznaky, které nutí soupeře reagovat na první moment s následujícím druhým momentem, na který soupeř reaguje se zpožděním.  Příkladem budiž crossover driblink, kdy první cross je pouze návnadou pro soupeře na to aby reagoval, zatímco druhý ihned následující cross znamená oklamání obránce a únik.Jiným příkladem je, když se pokouší útočník naběhnutím získat prostor pro příjem přihrávky, tak v mnoha případech učiní nejprve alespoň jeden krok dál od míče.Tím útočník úspěšně vyklízí prostor, který v daný moment zaujímá jeho obránce a na který se chce útočník dostat tím,že využije 1 a 2. momentu (PRP) pro získání této pozice pro sebe namísto obránce.


Druhý princip, na který je velmi nutné dbát, pochází ze sofistikovaných způsobů používaných v bojových uměních. Pouze málo hráčů je fyzicky silnější, než jejich soupeři. A dokonce pokud jsou silnější, tak pouhé vytlačení soupeře silou ze své cesty může vést snadněji k útočnému faulu než k získání pozice. Pokud se však hráč naučí používat sílu pro vyvedení obránce z jeho rovnováhy, pak ten je daleko méně schopen reagovat rychle na náhlé změny směru pohybu útočníka a jeho uvolnění se. Rovnováha je klíčem k explosivním startům v basketbalu. Jestliže hráč pouze tlačí na obránce, může získat a stabilizovat svoji pozici, ale pokud např. tlačí příliš, tak změna síly, kterou používá obránce v boji o místo, může vést ke ztrátě rovnováhy útočníka a tudíž ke snížení schopnosti útočníka získat potřebnou pozici. Trenéři proto často používají techniku, která se jmenuje „seal move“ tj. pohyb kdy se útočník přikročením a  otočkou přišpendlí zády k obránci, opře se o něj a tím stabilizuje vlastní pozici na požadovaném místě na hřišti. Přišpendlení se a opření se o protihráče hraje ve prospěch útočníka, pokud zůstane na přední části chodidel, zachová si rovnováhu a tak může reagovat rychle na změny tlaku svého obránce i např. na hůře hozenou přihrávku.

Konečně, třetím principem je, když nastane moment, kdy je útočník blíže než obránce k pozici, kterou chce získat.  Snahou útočníka pak je, uvolnit se z tlaku obránce a výbušně se dostat na místo, kam je přichystán spoluhráč přihrát míč.
 Celý počin tedy vypadá tak,že útočník se přišpendlí a drží svého obránce do doby,než je spoluhráč schopen hodit přihrávku a pak útočník vystartuje do ideální pozice pro příjem přihrávky. 
 

Pesimista vidí problém při každé příležitosti, optimista vidí příležitost v každém problému,  Winston Churchill


Útok 1-3-1 proti zoně 2-3

Útok začíná v postavení 1-3-1, míč vede střední rozehrávač. 1 přihrává na 3 na křídlo a probíhá do rohu na slabou stranu


 

Pamatuj si rozdíl mezi bossem a vůdcem. Boss říká „jděte“ a vůdce říká pojďme…E.M.Kelly

 

Malá prověrka toho, jak jsou využívání zahraniční hráči v českém basketbale


Billy Crossan je ředitelem Athletes in Action. Od roku 1993 přivedl do Čech přes 60 týmů z USA a z Kanady – basketbalisty, atlety,basebalisty, hokejisty, florbalisty a hráče amerického fotbalu. Dále přivedl do českých klubů vice než 45 sportovců a sportovkyň. Je také lektorem sportovního managementu a angličtiny na FTVS-UK a je angažován jako spolupracovník Eric Liddell Sports Ethics Institute.

Jako pro cizince žijícího ve Vaší zemi se mi zdá případné, abych napsal o zahraničních hráčích, hrajících basketbal v České republice.
 V České republice jsem poprvé žil od roku 1993 do roku 1995 a v té době jsem běhal dlouhé tratě za PSK Olymp Praha. V tomto období byla jednou z mých povinností vozit do Čech týmy amerických a kanadských sportovců a organizovat závody mezi nimi a českými sportovci. Příležitostně jsem také býval oslovován americkými a kanadskými sportovci, kteří chtěli závodit za české kluby tak jako já. Na jaře roku 1994 mně kontaktoval jeden sportovec z USA, který tu chtěl hrát basketbal. Obrátil jsem se na Jiřího Zídka Sr a dal jsem si s ním schůzku, abychom spolu tohoto hráče probrali. Když jsem panu Zídkovi tohoto hráče popsal, zeptal se mne, jak je vysoký. Odpověděl jsem, že má 6,2 (což je 188cm). Protože nikdo z nás tehdy nevěděl, kolik to je v cm, tak jsem tehdy řekl, že to je tak okolo dvou metrů.
Zmiňovaná historka je humorná a dopadla dobře, ale faktem je, že tyto časy jsou již dávno pryč. Když jsem se vrátil zpět do Čech v roce 1999, abych zde vedl Athletes in Action, bylo v Matttoni NBL  11 cizinců. A na konci sezony 2008-2009 tady již hrálo 50 cizinců. To reprezentuje přes 1/3 všech hráčů v nejvyšší České soutěži. Zvýšení počtu cizinců je smysluplné pro trenéry a majitele klubů z pohledu konkurenceschopnosti. Stačí se jen podívat na výsledky Vyšehradu v loňském roce, nebo letos na Svitavy, aby bylo zřejmé, že týmy pouze s českými hráči nemohou vyhrávat. Když si zanalyzujete statistiky Mattoni NBL, tak vidíte,že v posledních letech, co se týče  dosažených bodů a v doskocích jsou 8 z 10 nejlepších hráčů cizinci. Týmy na špici tabulky mají ve svých řadách nejvíce cizinců.
 Dříve, než mě nazvete arogantním Američanem, zkusme se zamyslet nad tím, proč obvykle hrají hráči ze zahraničí lépe než jejich čeští protihráči. Jedním z důvodů je čistě velikost populace. Když máte větší populaci, pak má váš národ větší výběr, z kterého může vychovávat dobré atlety. V USA hrálo letos na středních školách basketbal 540.597 chlapců. S tím lze těžko soupeřit. Česká republika má celkem registrováno přes 40.000 hráčů (mužů, žen a dětí) u ČBF. Druhým faktorem je, že zde jsou dominantními sporty fotbal a hokej, ať se nám to líbí nebo ne. To znamená, že nejtalentovanější sportovci jsou vybírání do těchto dvou sportů, s výjimkou těch nejvyšších. Třetím faktorem je, že nejvíce talentovaní hráči odcházejí z Čech, aby hráli v jiných zemích, kde je soutěž na vyšší úrovni a je více vyrovnaná. ULEB řadí Mattoni NBL jako 17tou nejvíce konkurence schopnou z celkových 25 soutěží v Evropě. 
To všechno zní dost beznadějně a jeden by mohl vzdát hraní a koukání se na basket a dát se raději na floorbal. Naštěstí většina z těch, kteří čtou tento newsletter, toto udělat nechce. Já bych chtěl napsat pár poznámek o tom, jak současné situace, ve které se nacházíme, využít.
 Sport se mění a rozvíjí permanentně, takže jakmile zaspíme, začneme zaostávat. Pokud pouze reagujeme na změny, tak následky takového jednání jsou mnohem horší, než kdybychom sami aktivně jednali.
Být aktivním – co tím míním: pojďme se např. zamyslet nad typy zahraničních hráčů, kteří jsou angažování v České republice. Ti, kteří jsou zde, aby vyhrávali zápasy, kteří končí sezonu jako dominující ve statistikách, to jsou ti, kteří ovlivní příští generaci českých hráčů. Jako příklad může sloužit stále narůstající způsob zakončení v českém basketbalu-zarážení. Toto se prokázalo poslední léto, kdy Česká reprezentace byla bouřlivě oslavována pokaždé, když Jan Veselý a Tomáš Satoranský zaráželi nad hlavami svých soupeřů při kvalifikaci na evropský šampionát. To je významné v tom smyslu, kým byly ovlivňovány tyto dvě nové české hvězdy, které se objevily v české lize v době, která je nejpodstatnější pro jejich rozvoj. Vyrůstali v klubech USK resp. v Pardubicích, kde v té době nejviditelnějšími a statisticky nejúspěšnějšími lídry byl zahraniční hvězdy.
Být aktivní, co ještě tím mám na mysli? Jsou cizinci, kteří jsou angažování do Čech opravdu těmi hráči, kteří mají takový charakter, který bude mít pozitivní vliv na další generace? Můžeme je použít k tomu, aby pomáhali rozvoji mladých hráčů v jejich klubech a nebyli pouze hvězdami extraligových klubů?
Jakožto Američan, který provozoval, prožíval a sledoval sport Česku posledních 13 let ze 17, je můj pohled již trochu deformován. Pokud však můj deformovaný pohled může podpořit positivní růst a rozvoj sportu, pak s pokorou využívám tohoto fóra, abych prezentoval mé ideje v tomto bouřlivém moři změn.

 

 Jedna věc je horší než špatný střelec a to když špatný střelec neví, že je špatný

 

Dril pro pivota s křídlem


Jedná se o komplexní dril hry na silné straně . Pivot začíná s míčem na písmenech jedním driblinkem směrem k postranní čáře a pasem na slabou stranu na uvolňující se křídlo.

 Pivot s křídlem

 

 



Koutek pro hráče - Don Kelbick: Když nejde střelba

Střelecká krize, to je něco, s čím se hráči setkávají asi každou sezonu. Taková krize může být matoucí, beroucí sebedůvěru a někdy se zda být nekonečnou. Co tedy dělat pro to, dostat se z ní?
Prvně – nepřehánět to s rozebíráním situace. Střelba je do značné míry mentální záležitost a hráč by se neměl dostat do stavu „analýza-paralýza“. Pak sám sebe dostane do situace, kdy je naprosto svázán při snaze po dokonalém výkonu. Za další, každý přispěchá s dobrou radou. Tyto hlasy je dobré příliš nevnímat. Každý tu situaci vidí po svém a všechny sebelépe míněné rady způsobí v hlavě hráče pouze ještě větší zmatek. Hráč nesmí začít vymýšlet střelbu, která mu není vlastní, nebo dělat věci, ve kterých není dobrý a nadevše nesmí hlavně o sobě začít pochybovat.
Co je možné naopak proti tomu dělat? Asi je dobré uvědomit si, že jenom proto, že přišlo pár špatných dní, tak to ještě neznamená, že hráč zapomněl střílet. Někdy i dokonale provedené střely tam prostě nepadnou, to je naprosto lidské a přirozené.
 Střelba je dovedností“ nezdaru“! Když hráč střílí z jumpu a má úspěšnost 55%, tak je nazýván výborným střelcem. K úspěšným střelám se dostane střelec jen přes ty neúspěšné. Protože střelba je mentální záležitostí, tak když toto vezme střelec na vědomí, tak se sníží jeho hladina stresu a strachu a snadněji najde střeleckou mušku ve větší pohodě.
Při zápasech se stává, že výpadky ve střelbě nejsou způsobeny samotnou špatnou střelbou, ale výběrem špatného způsobu střelby. Je možné, že zvolení způsobu hráčovi střelby nebylo vhodné . V tom případě je dobré začít s pár dvojtakty, pracovat na otevřených střelách a znovunabytí hráčova rytmu a sebedůvěry. Není vhodné, aby se hráč zabýval herními situacemi, efektivitou úspěšných a neúspěšných střel. To je úkolem trenéra. Úkolem hráče je hrát. Dobrá střelba se nedá k návratu donutit, je nutné  dovolit jí,aby se vrátila . Hráč by měl při hře praktikovat návyky,které jsou mu blízké.To mu umožní návrat sebedůvěry a tím i střelby.
 
Jestliže se hráč cítí opravdu dole a střelba mu naprosto nesedí, doporučuji vrátit se k úplným základům, např. začít střílet v blízkosti koše a od koše se pak vzdalovat se střelbou postupně, tak jak hráč nabývá jistoty. Také je dobré věnovat se základním střeleckým drilům, které trénoval hráč již dříve. Pokud má hráč dojem, že je na jeho střelbě špatně něco po technické stránce, je lepší, aby to neopravoval sám, ale s osobou, ve kterou má důvěru. A když se pak rozhodne k nějaké změně, měl by s touto změnou ve střelbě vytrvat.

V každém případě střelba musí být vždy stejná, konstantní, protože když by hráč měnil střelbu pokaždé, když mu nejde, tak nikdy nemůže střelbu dovést k dokonalosti.  Pokud provede tedy hráč nějakou úpravu střelby, musí jí zautomatizovat. To znamená stovky a stovky střel. Hráč musí střílet tak, aniž by byl nucen na střelbu myslet.
V případě, že se hráč ocitne na štíru se střelbou, musí si zachovat především správný mentální přístup. Jediným způsobem jak se vyhnout neúspěšné střelbě, je nestřílet vůbec, což samozřejmě není řešení. Je nutné, aby hráč byl vnitřně srozuměn s tím, že dokud bude střílet, tak bude koš i míjet.
 

 Nikdy jsem nemyslel na to, že tahle střela je důležitá, protože když na to myslíš, vždy uvažuješ o negativním výsledku (Michael Jordan)


 

 

Musíš hloubit studnu předím, než dostaneš žízeň – čínské přísloví





Malé zamyšlení


Nedávno jsem shlédl video head coache Orlando Magic Stan Van Gundyho na téma výchova basketbalové mládeže. Obsahem velmi kritického komentáře bylo v zásadě toto : trenéři preferují okamžité výsledky, hrají systémy, zonovou obranu,mladí hráči trpí nedostatkem individuálních dovedností….jako bychom to někde už zažili,viďte? 
V dnešní době se basketbal dospělých stává stále více sofistikovaným po všech stránkách. Tato sofistikovanost je však stále více závislá na individuální připravenosti jednotlivých hráčů. Hra stále více vyžaduje, aby všichni uměli všechno. Dlouzí hráči musí umět střílet trojky, unikat z perimetru, musí být schopni ubránit i  perimetru menší hráče,naopak menší umí hrát zády ke koši apod.
Vychovat takové hráče znamená dát jim skvělou výbavičku dovedností. Pro trenéry mládeže to znamená, pokud se dají touto cestou, bojovat nejen s protihráči, ale i s rodiči,často s vedením klubu (nejsou výsledky) a třeba i s vlastními hráči. Je to trnitá cesta, kde nemohou rozhodovat okamžité výsledky, ale počet vychovaných dobrých a skvělých hráčů a hráček.
Byl bych rád, aby tyto stránky alespoň v rámci svých možností podporovaly právě trenéry,kteří jdou touto trnitou cestou. Jednou z forem může být i seminář vynikajících a zkušených trenérů mládeže z USA, jejichž předběžný souhlas jsem již obdržel! Martin Chmel



Jak známo v basketbale je podstatné udržet rovnováhu

 


Comments